Moje základní vojenská služba na Klondajku
Martin Korec

Hodně jsem přemýšlel, jestli mám někdy napsat na kus papíru své zážitky z vojny a podělit se tak s ostatními o kus mého života a o tom, jak to skutečně vypadalo. Nevím proč, ale dostal jsem nějaký impuls, že bych to měl, a tak následující řádky jsou skutečnou realitou a nejedná se o žádný výplod mé bujné fantazie.

Jména v celém textu jsou pozměněna tak, aby nemohla být zneužita nebo aby nemohlo dojít k nedorozumění u osob, u kterých jsem to uznal za vhodné. Zároveň bych chtěl upozornit, že nejsem žádný spisovatel a na spoustu věcí si postupně vzpomínám během psaní. Věci, které mi utkvěly v paměti popisuji detailně, jiné spíš jen pro představu a opravdu obecně.

Pro nástup základní vojenské služby jsem se opět, jak je v mém životě obvyklé, rozhodl impulsivně a v podstatě ze dne na den. Bylo to někdy na začátku září 1999, kdy jsem končil obhajobu diplomové práce na VOŠ Hospodářské v Liberci. Zašel jsem na Obvodní vojenskou správu v Jablonci nad Nisou, kde bydlím. Přiznám se, že jsem byl malinko zaskočen přístupem paní za přepážkou poté, co jsem jí naprosto vyrovnaným hlasem sdělil, že bych chtěl nastoupit ZVS. Dobrovolně. Na druhou stranu jsem byl zase zaskočen já, když mi sdělila, že bohužel žádné místo nemá, a že budu muset čekat na nástupní termín leden 2000, ale pokud by se něco uvolnilo, respektive by se ještě nějaké místo našlo, tak mi paní slíbila, že zavolá. Načež se tak během dvou dnů stalo a doma jsem měl na záznamníku vzkaz, že se mám přijít. Dostavil jsem se tedy na OVS, kde mi dali na vybranou, že mohu nastoupit k protivzdušné obraně státu a to na bojové základny v Mostě nebo ve Slaném. Po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodl pro Slaný (je blíž Praze, vede tam dálnice a také co v Mostě). Dále jsem se dozvěděl, že základní výcvik bude proveden v Jihlavě na Pístově, kde se nacházela výcviková základna PVO státu. Shodou okolností si pamatuji, že ve stejném přijímači sloužil jeden ze spolužáků z VOŠ-ky, který tam nastoupil o čtvrt roku dříve. Když jsem mluvil s jeho bráchou před nástupem, tak jsme tlachali o tom, jaké to tam je, že tam jsou různé roty např. řidiči, radisti atd., že tam v podstatě neexistuje šikana a že tam je gumárna jako "prase". Mluvil také o tzv. 5. rotě, kde byli strážáci, kuchaři atd., a jelikož tyto profese nedělaly žádný specifický výcvik (řidičský průkaz,...), byla jejich celá příprava věnována fyzičce, pořadovému cvičení atd. V podstatě si to "užívali". Když řidiči jezdili auty, oni běhali, plazili se nebo brodili... . Hádejte, kde jsem skončil. Ale o tom všem později.

Do Jihlavy jsem se měl dostavit 4. října 1999 do 12,00 hodin. Na vlakovém nádraží v Rychnově u Jablonce nad Nisou jsem na základě nějakého papíru z OVS vyfasoval jízdenku do Jihlavy a nasedl na vlak a ujížděl směr Jihlava. Cesta mi ubíhala docela rychle. Během cesty se mi hlavou začaly honit myšlenky typu "Udělal jsem dobře ..?", "Co když mě tam budou mlátit... ?", "Bude tam šikana ...?" a podobné teorie. Teď se tomu směji, ale nebylo mi zrovna dvakrát do zpěvu. Do Jihlavy jsem samozřejmě přijel pozdě, ale na jednom z nádraží byl přistaven náklaďák. Byla to Tatra 815 8x8. Vylezl jsem na korbu k ostatním opozdilcům a čekali jsme asi do 15,00 hodin, kdy jsme se vydali na cestu do Pístova. Během čekání na korbě Tatry 815 jsem se docela stranil diskuse na téma "Jaké to tam bude..?", "Jak se tam na nás mazáci těší... ?" atd. Přiznám se, že v dané chvíli mi nebylo vůbec do diskuse a stále mi hlavou běhaly myšlenky z vlaku. Slyšel jsem řadu siláckých řečí o tom, jak s nimi zatočí a v podstatě, že oni tu armádu zachrání. Samozřejmě to byly silácké řeči a drtivá většina na tom byla stejně jako já.

Cestu z Jihlavy do Pístova jsme zvládli v celku rychle a za půl hodiny jsme už vjížděli do vrat, která vedla do kasáren. Osmsetpatnáctka zastavila přímo u kuchyně, kde jsme vyskákali z auta a šli se najíst. K obědu byly párky. Zároveň jsme také nafasovali bílé látkové pytlíky, ve kterých byl kompletní hliníkový příbor a otvírák na konzervy.

Kasárna Pístov. Jsou to kasárna, která se nachází asi 5 km od Jihlavy. U hlavního vchodu stála raketa na odpalovacím zařízení. Byla to S-200 Vega. Bylo to pravděpodobně z toho důvodu, že v té době již byly Vegy staženy z výzbroje AČR a tudíž mohly být využity jako symboly (stejně tak i na Klondajku – viz. dále). Na bráně byl samozřejmě dozorčí (déveťák), byla tam také telefonní budka. Hned za bránou se nacházelo náměstí (buzerplac, buzerák atd.). Okolo buzerplacu se nacházelo:
- Brána
- Hřiště na fotbal
- Kuchyň, jídelna, Arma (obchod pro vojáky VZS – vydřiduši)
- Asi 3 čtyřpatrové baráky – ubikace pro vojáky VZS, nějaká ta knihovna, atd.
- Přímo před bránou byly sklady výstroje
- Po celé pravé straně stály garáže

Za tímto blokem se nacházel štáb, učebny, dílny a další garáže. Většina těchto baráků byla postavena z oblíbených panelů a stáří bych tipoval tak na 20 let. Směrem za sklady výstroje se také nacházelo cvičiště, kterému se přezdívalo Holubovka. Zde se nacházely různé tunely, řečiště, překážkové dráhy atd. K tomu až dále.
Ještě dál tímto směrem se nacházelo jakési malé cvičiště, kde se VZS učili jezdit s podvozky pro 9K35M, 2K12 M2 Kub. Dále se zde nacházely baráky pro radiotechniky, které se dříve se používaly pro cvičení se všemi prostředky PVO S – 75, S – 200 atd. Takto bych asi v kostce přiblížil celou základnu na Pístově.

Teď ale zpět k mému pobytu. Po jakémsi obědě nás odvedli do prostoru učeben, kde jsme prošli lékařským vyšetřením a napíchali do nás nějaká svinstva (očkování). Nějaký zakomplexovaný kapitán menší postavy nám nezapomněl připomenout, že jsme přijeli pozdě a to že jsme udělali špatně. Ještě bych chtěl vzpomenout, že zde jsme také vyfasovali vojenskou knížku, kde jsem měl jako profesi uvedeno Skladník a nějaké číslo (VK mám někde doma, tak se podívám). Takže jsem se stal skladníkem. Zároveň nás také rozdělili do rot a k mému štěstí jsem se dostal do 5. roty. Dále nás odvedli do výstrojního skladu, kde jsme nafasovali obrovskou kupu věcí. Počínaje trenýrkami a beranicí konče. Když jsme fasovali tenisky, tak mě pobavila skutečnost, že když jsem si měl vybrat velikost tenisek, tak jsem řekl, že chci osmičky a paní mi řekla, že mám smůlu a že si můžu vybrat mezi velikostí 6 x 9,5 x 11. Tak jsem si vzal 9,5. A pak že chybí možnost výběru. Ve výstrojáku jsme také museli poslat domů naprosto všechny věci, vč. trenýrek, ponožek atd. Nějakým záhadným způsobem se mi povedlo propašovat mobil. Za výstrojním skladem si nás shromáždil nějaký svobodník a oznámil nám, že je náš velitel družstva, že to bude v pohodě a že si budeme vykat. Byl jsem v té době asi tak o tři roky starší. Odvedl nás do třetího baráku do 4. patra. Zde se nacházeli pokoje cca po 20 postelích. Už ani nevím jakým způsobem nás rozdělovali, ale skončil jsem na předposledním pokoji. Na chodbě byly plechové skříňky a každý dostal jednu. Tam jsme se rovnali věci do komínků (jaká to hovadina) a vše mělo svůj řád. U postele jsme měli malinkou skříňku na drobné věci. Postupně jsme se naučili věci a postel skládat tak, abychom se nepříteli ubránili. První ráno bylo strašné. Budíček v šest hodin fakt není pro mě a následná rozcvička také nic moc, ale dalo se to přežít. Postupně jsme přivykali na život v armádě. Obecně by se dal pobyt charakterizovat dvěma pojmy. Uklizečky v modrém a maratónci v zeleném. Tzn. cca celkem hodina a půl byla věnována úklidu na rotě a zbytek byl věnován přespolním běhům. Jen tak pro zajímavost, na rotách byli v oblibě slogany a motivační loga. Na naší rotě bylo napsáno "Kam řidiči nedojedou, tam je 5.rota dotlačí". Nevím jestli to je vtipné, ale po měsíci na 5.rotě mi to vtipné nepřišlo. Přijímač byl přesnou ukázkou toho, že armáda brala všechny co mohla. Názorným příkladem toho byl vojín Marčianik. Obecně bych ho postavou a vzhledem přirovnal k postavě Otíka z filmu Vesničko má středisková. Jen byl malinko inteligentnější (voj. Marčianik). Bohužel to bylo ale takové kopyto a k našemu štěstí to byl "krajník", který nás vedl při pořadové přípravě, takže obecně vše kazil a tak jsme naše osobní volno nedobrovolně všichni věnovali pořadovce. Na druhou stranu byl také ale příkladem toho, že kluk, který si nebyl schopen zavázat tkaničky u bot, to po měsíci na vojně dokázal. Nakonec ho však stejně po přijímači poslali do civilu. Na patře naší roty byly sprchy. Naši velitelé družstev, také VZS, nám však údajně z důvodu špatného stavu kanalizace sprchování zakázali. To vedlo k obecné nelibosti a remcání, protože když Vás čtyři dny honí po polích, v blátě či vodou, tak opravdu moc nevoníte. Kupodivu po našem protestu došlo k reorganizaci plánů koupání ve velkých sprchách a mohli jsme se chodit koupat dvakrát do týdne. Velké sprchy byly umístěny mimo rotu a byla to taková velká místnost s trubkami u stropu a cca 20 sprchovými místy po celé místnosti. Opravdovou lahůdkou armádní výstroje však byly ručníky. Bylo to něco mezi utěrkou a kapesníkem a celé to bylo napuštěno nějakou látkou, takže ručník se tvářil jako igelitový pytel. Další perličkou byla ústrojová kázeň. Sice jsme mohli být zpocení, ušmudlaní a smradlaví, ale museli jsme být oholení, ostříhaní, zapnuty všechny kapsy a v levé náprsní kapse mít vždy vojenskou knížku. Kdo tak neudělal, tak si automaticky zvyšoval fyzičku kolečky kolem buzeráku (žabáky, kačáky, běh, atd...). Na druhou stranu však musím přiznat, že díky tomuto stylu výcviku jsem byl po měsíci schopen uběhnout 20 kilometrů se samopalem a ještě jsem měl značnou rezervu. Zároveň jsem shodil asi 10 kilo. Co se týče šikany v přijímači, tak to jsme ani jeden z nás nepoznali co to je. V průběhu přijímače jsem se zúčastnil dvou ostrých střeleb na střelnici někde u Brna. Teoretickou přípravu jsme absolvovali v kasárnách v Pístově. Střelby bych hodnotil jako jednu z lépe organizovaných věcí v armádě. Vždy v okruhu cca 250 metrů od střelnice stály hlídky, které byly vybaveny vysílačkami a pravidelně chodily ve vytyčených oblastech tak, aby se nepovolaná osoba nedostala do areálu střelnice. Ostré náboje jsme dostali až na střeleckých pozicích. Po každé činnosti se směna musela zahlásit. V průběhu přijímače jsme se také zúčastnili tzv. vyvedení. Jednalo se o dvoudenní výcvik v přírodě. Na cestu jsme se vydali hned ráno. Vzhledem k tomu, že jsme nevěděli, co vše budeme potřebovat, ale hlavně jestli se bude kontrolovat veškeré vybavení, tak jsme všichni tahali s sebou úplně vše, včetně leštidel na boty a holícího strojku. Cca po 10 kilometrech chůze jsme však zjistili, že se nám naši velitelé družstev nepřímo smějí, co to všechno s sebou taháme za krámy a ze sumky vytáhli flašku Ferneta. Během prvního dne jsme ušli asi 30 kilometrů (vzdušnou čarou cca 10 km) a dostali se na tzv. Pouště (nevím jestli to byla přezdívka oblasti, nebo se to tak skutečně jmenovalo), kde stála menší a již nevyužitá bojovka, kde jsme přenocovali (tzv. Malá Jihlava – základna pro 2K12 KUB). V podstatě to byl takový malinký vandr. Vařili jsme si na ohni, spali pod širákem. Dostávali jsme různé úkoly, ale v podstatě se jednalo o takové blbosti, takže to bylo výborné zpestření. Např. uvařit čaj z toho co najdeme (my jsme našli v kapse Bonpari a to byste nevěřili, jak je z toho výborný ovocný čaj). Jediným negativem tohoto vyvedení byly neustále chemické poplachy, takže jsme se do atombordelu převlékali tak devětkrát denně. Dalším jedinečným zážitkem byla návštěva vojenského zubaře. Mám hodně se kazící zuby a když mi armádní zubař řekl, že mi bude vrtat jeden zub a na ostatní mě objedná, tak jsem řekl proč ne. Po jeho výkonu mě tam však nikdo neviděl a nechal jsem si zuby spravit až o dva měsíce déle v Dobříši u normální zubařky. Moji první službu jako pomocník dozorčího jednotky jsem dostal asi po čtrnácti dnech v přijímači. Zajímavý byl výběr do služeb. Jeden z velitelů družstva si sepsal na papír, kdo má jaké vzdělání. Shodou okolností jsem měl nejvyšší, a tak jsem dostal první službu. Hned ráno jsem měl poplach, takže jsem vůbec nevěděl co mám dělat, a tak jsem od výkonného praporčíka dostal sodu. V zápětí po ranním úklidu mi šel zkontrolovat rajóny a když zjistil, že jsem nezkontroloval úklidovou místnost, tak jsem dostal sodu znova, protože jsem si dovolil nechat košťata rozházené, a že takhle to nejde, protože to jsou armádní košťata a ta musí být v jedné lajně. On obecně úklid rajónů byl zajímavý rituál. Byly rajóny, které se daly jen tak ošudlat a také byly rajóny, kde se dřelo a kde byla vidět sebemenší špína. Např. hlavní chodba. Rajóny vždy kontroloval dozorčí a to tím způsobem, že si od někoho půjčil baret a hodil ho po zemi. Pokud byl baret špinavý, tak se vše předělávalo. V přijímači mě to docela točilo, ale později jsem si uvědomil, že se jednalo jen o takový malinký náznak šikany, kterým si starší nástupní termíny dokazovaly, že jsou mazáci. Další věcí, která mi uvízla v paměti, byly tzv. hospodářské dny, tzv. Hádéčka. HD se odehrávaly vždy v sobotu dopoledne. Jednalo se převážně o generální úklid všeho co se uklidit dalo, zároveň se však věnoval část času drobným opravám a údržbářským pracím. Čistili a natíraly se mříže, ničily se náletové keře, odpadní koryta atd.. Dokonce se dělo to, že chodil kolem velitel a sháněl vojáky, kteří v civilní profesi dělali odborné práce (např. zedník, natěrač, klempíř atd...). Cca po 4 týdnech pochodování, uklízení, běhání, posilování se dostavila přísaha. Na ni se všichni těšili, protože po přísaze nás poprvé pustili domů. Z přísahy si moc nepamatuji, jen že to bylo v Jihlavě na náměstí, nad námi prolétla dvojice L-159 a na tribuně to byl samý generál. Po přísaze mě naši vzali domů, ale hned druhý den jsem se musel vrátit do Jihlavy. Ale stálo to mi to za to. Když jsem se vrátil do Jihlavy, tak jsem zjistil, že pro vojáky udělali taxikáři speciální cenu. Za 60,- Kč nás dovezli z Jihlavy do Pístova. Takže když se sešli čtyři VZS, tak nebyl problém se do Kasáren dostat za výbornou cenu.

Takto jsem strávil v přijímači ještě dva týdny. Pomalu jsme se všichni začali připravovat na to, kam půjdeme a jaké to bude. O Slaném se obecně říkalo, že tam je šílená gumárna, tak jsem si říkal, že to se dá přežít a lepší než dostat přes držku. Mezi námi začaly lítat různé legendy co nás čeká a co nemine. Také se občas stávalo, že po armádní lince volali mazáci z bojovek a dělali malinké "psycho" (řvali na nás po telefonu, že se na nás těší, ať se připravíme na konec atd.) těm, kteří měli přijít k nim na útvar. Možná se zdá, že se to dá v klidu zvládnout, ale opravdu to není nic příjemného, když víte, že tam máte za chvíli být a do telefonu na Vás řvou, že tě zabijou, že to bude poslední týden života a tak. V den, kdy nás autobusy rozvážely k bojovým útvarům začalo malinko sněžit. Bylo to 16. listopadu 1999. Sbalili jsme si všechny věci kromě blembáků, lopatek a spacáků a vydali jsme se na buzerák k autobusům. Tam nás třídili podle toho, kdo kam jede. Na autobusech byly názvy měst, kam jely. Byl tam Chomutov, Slaný, Rožmitál... Tak jsem se vydal k autobusu do Slaného. Když jsem přišel k paní, která kontrolovala údaje, tak mi oznámila, že do Slaného nejedu. Začal jsem s ní diskutovat, že to mám i ve vojenské knížce a tak. Bohužel mi ale vysvětlila, že jedu do Dobříše a to je odloučený útvar útvaru Slaný. Společně tak to oznámili asi 6 dalším vojákům. V tu chvíli jsem přestal mít dobrý pocit, protože jsem věděl, že jedu na Klondajk. Nechvalně proslulému útvaru, o kterém se v přijímači povídali legendy. Nastoupil jsem do autobusu a žaludek se mi tak stáhl, že jsem neměl ani chuť na jídlo, které jsme nafasovali. Když jsme dojeli do Dobříše, přejeli jsme náměstí a vydali se cestou, kterou lemoval les. Před každou zatáčkou jsem se modlil, aby už byla křižovatka a mi někam odbočili, protože jsem chtěl, aby útvar nebyl daleko od města. Byl!! Asi po 8 kilometrech jsme přejeli vrchol nějakého hřebenu a cca po 250 metrech byla křižovatka, kde jsme se dali doprava. Byl tam zákaz vjezdu a cesta se najednou zúžila na šířku autobusu. Všude ležel sníh, začalo se stmívat a mě bylo fakt mizerně. Ujeli jsme další 4 kilometry, když se před námi objevila dlouhá rovinka a na konci svítilo malinké světýlko. Tento obrázek si pamatuji do dnešního dne jako živý a vím, že na něj nikdy nezapomenu. Ke světlu jsme jeli asi 3 dlouhé minuty. U světla se objevila brána a dozorčí budka. Vrata se otevřela a mi vjeli do areálu největší raketové základy v České republice (koho to ale v tu chvíli zajímalo), VÚ 4431 Dobříš, které se lidově přezdívalo Klondajk.

Raketa S-200 jako památník na zrušenou PLRS VEGA Dobříš (pohledem od našich ubikací)

Ukázkový "saigon", připravený pro draky v záložních prostorách kuchyně

Autobus zastavil na náměstí a z autobusu vystoupilo nás asi 10 nešťastníků, jež hsme zde měli strávit následujících necelých jedenáct měsíců. Z okolních baráků se vyvalilo několik vojáků, kteří se přišli doslova podívat na nové "maso". Všude se ozývalo "dejte si cigaretu, bude vaše poslední", "připravte se draci, chcípnete" atd.. Bylo to opravdu psycho, na které do dneška nerad vzpomínám. Kolem náměstí stály čtyři obytné bloky, vzadu byly nějaké papundeklové baráky (při stavbě základny sloužily k ubytování vojáků, ale v té době už to byly jen sklady a byli tam údržbáři). Naproti obytným blokům byla kuchyně, štáb a autopark "B". Cca po pěti minutách k nám přišla podpraporčice Fialová a ta zavedla pět z nás do prvního baráku. Tam jsme dostali jeden pokoj pro čtyři a poslední z nás dostal postel na pokoji u supráků (suprák, tj. nejstarší nástupní termín, nejmladší jsou draci, pak jsou vrtule, mazáci a supráci). V dané chvíli jsem ho litoval, ale později jsem zjistil, že to byla výhoda. Všech pět co jsem přišli jsme se dostali na tzv. bezetu, později erzetu (BZ – baterie zabezpečení, strážáci, kuchaři, písaři, psovodi atd..., RZ – rota zabezpečení). Byl to Runčák, Petana (Pety), Choc, Petrák a já (Kory). Runčák a já jsme byli skladníci a dostali jsme se do proviantu, Pety byl štábní písař a Choc s Petrákem byli kuchaři. O tom všem ale až dále. Teď se vrátím k našemu příchodu. Po ubytování jsme rychle nafasovali nezbytné vybavení, tj. spacák. Lopatku, blembák a podobně jsem již do konce vojny neviděl a ani jsme je nenafasovali. Stále mezi námi panoval velice nepříjemný pocit, že jsme se dostali někam, kam jsme neměli. Všichni si nás chodili prohlížet, smáli se nám do očí, měli strašnou radost, že tam jsme, stále řvali a dělali bordel. To vám na psychice opravdu nepřidá. Pety dostal pokoj se suprákama a mi ostatní jsme bydleli sami čtyři. Když s námi vyřídili veškeré papíry, všichni vojáci z povolání, kromě dozorčího útvaru, odjeli z domů. Začalo se dít doslova peklo, na které do dnešního dne nezapomenu. Do večeře se v podstatě ještě nedělo nic, kromě toho, že se na nás všichni chodili dívat jak do ZOO. Po večeři se pomalinku začal vracet zbytek alkoholem posilněných mazáků a supráků z vycházek. Kolem 20,00 večer k nám na pokoj přišla nějaká vrtule a ať jdeme s ním. Tak jsme šli. Dovedl nás do malého pokoje, tak cca 3x6 metrů. Všude stály dvoupatrové postele a skříňky, takže tam bylo opravdu těsno. První co nás praštilo do nosu byl kouř marihuany a chlast úplně všude. V podstatě nám bylo nabídnuto, jestli chceme mazárnu nebo gumárnu:

- Mazárna: jedná se o to, že v podstatě děláte služku všem starším nástupním termínům, necháte si všechno líbit, "stříkáte" jídlo (bufet), cigarety, pití (sahara). Mazárna měla fungovat tak jeden měsíc do tzv. "plácnutí" a dokud nepřijdou další z různých kurzů apod. Do této doby jsme museli udržovat ústrojovou kázeň – zapnuté všechny knoflíky, nesměli jsme mít mosty na kanadách, atd.

- Gumárna: v podstatě dodržovat veškerá nařízení platná pro vojáka VZS aplikovaná zejména na starší nástupní termíny. Zdravit všechny vyšší hodnosti. Vždy se povolit o vstup do místnosti atd. Gumárnu si nikdo nevzal a myslím, že by asi splakal nad výdělkem. Dostal by co nejdříve po držce a domů by se podíval tak jednou za půl roku.

Elita proviantu a kuchyně na soukromých hodech v jidelně pro VZP

Jak jsem již napsal, tak jsme si všichni "vybrali" mazárnu. Pamatuji si na takovou úvodní scénku, kdy nás dva draky donutili se postavit proti sobě a s ešusem si navzájem si dát do nosu a "darovat krev". Samozřejmě se nám do toho nikomu nechtělo, ale stažený zadek jsem měl pěkně, protože jsem vůbec nevěděl, kdy komu přeskočí v hlavě a seřeže nás. Oni když jsou lidé zhulení a vožralí, tak nikdy nevíte. Po asi nekonečné minutě se najednou všichni začali smát a smáli se tomu, že to je jen vtip a že obecně platí, že na draka se nesmí fyzicky šáhnout (v podstatě se tak stalo, kromě jedné výjimky, kdy Petrák někomu udělal malér a dostal docela solidně po držce). Zároveň nám hned řekli, ať si vybalíme jeden celý komplet 95 (oblečení) a dáme ho na hromadu. Celou hromadu si rozebrali supráci a mazáci, kteří o ně přišli tím samým způsobem, či je prochlastali. Byl to v podstatě takový zákon padajícího hovna. Pak nás nechali jít spát. Takovéto zážitky byly dnem a nocí. Každý mazák měl svého draka. Bohužel to počtem nikdy nějak moc nevycházelo, takže jsme v podstatě sloužili všem. Já jsem dostal jako mazáka nějakého Kováče z Mladé Boleslavi. Přišel za mnou a řekl, že chce každý den krabičku lepších cigaret a za plácnutí karton Marlborek. Nic víc nechce, jen občas na strážnici nějaký ten bufet, což bylo v pohodě, protože jsem dělal provianťáka. Obecně jsem si v tu chvíli myslel, že jsem v pohodě. Opak byl pravdou. Úplně nejhorší byli supráci, kterých tam bylo asi 10 a to jsem stále slyšel "Dráááák, dones mi cigáro". Nejdříve obecně se dá říci, že denně tam všichni vykouřili tak 3 kartony cigaret. Nakonec to dopadlo tak, že jsme nakoupili balené cigarety a u těch se skončilo. Kolikrát jsme také dělali bufet ve dvě ve tři ráno. Třeba řízky, smažený sýr, hranolky, atd. Dělat v kuchyni mělo tedy své výhody i nevýhody.

Zajímavou vzpomínkou je úklid, který jsme prováděli jako draci. Vše se muselo dělat denně mazlákem. Mazlák vypadá něco jako vazelína a údajně má čistící schopnosti. Nepopiratelným faktem je, že ale pěkně smrdí. Vrtule nás poučily, jak budeme uklízet. Kbelík i s banjem (rejžák na dlouhé tyči) musel být vždy "zaparkován" v rohu místnosti tak, aby se dotýkal obou stěn. Pokud tak nebyl, měl kdokoliv ze staršího nástupáku právo ho rozkopnout a udělat tzv. "saigon". Občas se samozřejmě stalo, že ho rozkopli jen tak. Prostě si potřebovali vybít energii. Saigon byla také oblíbená zábava. Do jedné místnosti se nanosil veškerý bordel, který se kde našel. Odpadky, mazlák, rozbili se střepy, namočili tam atd... To se stalo třeba ve tři ráno. Pak nás vzbudili a opět jsme jeli. Upřímně, když se na to dívám zpět a mohl znovu rozhodnout, jestli na Klondajku vydržet a vydržet zejména ten měsíc, tak bych se asi rozhodl jinak a z fleku bych utekl. Možná to nezní moc statečně, ale na tomto jsme se shodli se všemi ostatními, kteří si to prožili. Klidně bych šel na vojenskou správu v Jablonci, klidně si tam ustlal, ale už bych to nechtěl zažít. Kolikrát měl ten měsíc někdo z nás slzy na krajíčku, protože to byla fakt síla, ale taková ta psychická potupa je opravdu něco strašného. Možná že to z těchto vět tak nevyzní. Jsou to však ty ošklivé vzpomínky a na ty člověk radši zapomene a nechá si jen ty krásné. Také si pamatuji na svou první opici na vojně. Bylo to asi třetí víkend na Klondajku, kdy jsme o víkendu měli relativně volněji, protože si všichni supráci jeli domů pro civil a bylo hodně opušťáků, tak jsme jeli s mazákama a s vrtuleme na diskotéku do Dobříše. Samozřejmě se lezlo dírou v plotě a bylo to načerno, ale ono to na Klondajku asi jinak fungovat nemohlo. Jeli jsme auty dolů a pamatuji si, že jsem si dal dvě piva a z toho jak jsem byl vyčerpaný a unavený, tak jsem usnul pod dunící reprobednou a celou neděli jsem proležel v posteli a bylo mi zle. Další oblíbenou kratochvílí starších nástupáků bylo tzv. přistávání draků. "Lítali" jsme po chodbě s rukama v pase a předkloněni dopředu, abychom vypadali jako draci a museli jsme vždy na zavolání přiletět a přistát jakoby do vajíčka. Toto jsme brali docela s humorem a občas jsme si to užívali, protože jedině humor a kolektivní podpora byla jediná zbraň, tak proti této šikaně bojovat. Slyšel jsem moc silných řečí těch, kteří říkali, že oni by se nedali a že by jim dali čočku, ale ono to opravdu nešlo. Nevím jestli byl Klondajk něco jako odkladištěm nepohodlných VZS a až naším nástupákem to chtěli zklidnit, protože tam bylo spousta vojáků s prohřešky (před výkonem trestu, po výkonu trestu, majetkové delikty, atd.). Obecně se také říkalo, ale asi šlo o drb, že na Klondajk jsou uklízeni nepohodlní vojáci z povolání. Je totiž fakt, že se tam chlastalo a kradlo docela ve velkém. Ovšem nechci nikomu sahat do svědomí a podotýkám, že se to říkalo, ne že to byl fakt. Oblíbenou noční zábavou všech vojáků na baráku byl tzv. bazén. Měli jsme velkou umývárku se sprchami. Bylo to o velikosti cca 10x10 metrů. Byly tam dvoje dveře, které se vysadily a otočily o 90 stupňů a opřely se o zárubně tak, aby se mohla celá místnost zaplnit vodou. Všechny netěsnosti se ucpali hadry a mazlákem a pak se cela místnost začala napouštět teplou vodou. Bylo to příjemné zpestření. Dalším takovým momentem, který si pamatuji bylo to, že jednoho večera cca kolem půlnoci někdo zařval drak, tak jsem vyběhl a musel jsem každých 5 minut otvírat dveře, protože vždy za 5 minut vylétla z pokoje prázdná láhev a rozbila se na chodbě. Rychle se to muselo uklidit a když se to nestihlo, tak to stálo cigára.

Takto se vlastně točil celý prosinec 1999 a to do doby než přijeli další záklaďáci nástupního termínu podzim 1999, kteří byli na různých kurzech (strážáci, radisti atd.). Myslím, že to bylo tak kolem 20. prosince. Pamatuji si do dnešní doby, že když přijeli, tak za námi přišli vrtule, podali nám ruce a pogratulovali, že jsme to zvládli a nyní to je na těch dalších. Možná to zní divně, ale je to prostě tak. Pamatuji si, že jsme po chodbě chodili jako králové a užívali si toho, že když se ozve drak, tak jsme tam nemuseli běžet. Hned první večer udělaly vrtule novým drakům obrovský saigon. Byli z toho úplně hotoví a nechápali o co jde. Koukali jak vyjevení. A to doslova. Tak se naše stará pětka na to dobrovolně vrhla a doslova jsme si to užívali a bavili se u toho. Někdo z těchto nových draků podal hlášení na Vojenskou policii. Padlo i několik jmen, ale vzhledem k tomu, že dotyčný pravděpodobně vypovídal sám, tak to bylo tvrzení proti tvrzení. VP to takto samozřejmě nechat nemohlo, tak nakonec došlo k tomu, že dva nebo tři mazáky a vrtule převeleli. Šli do Slaného a do Frýdku-Místku.

V průběhu dalších dvou měsíců došlo k jakémusi "rituálu", kterému se říkalo "plácnutí". Jde vlastně o to, že mazák svého draka přijme do kolektivu. To probíhá tak, že se sejde většina mazáků, popř. vrtulí či supráků, většinou kamarádi výše uvedeného mazáka, jeho drak si lehne na postel břichem dolů, mazák mu sundá přes prdel modráky a na nohy a záda se položila matrace. A podle toho jak ohodnotí mazák, jak byl dotyčný drak dobrý, tolik dostane ran. Čím méně, tím byl lepší. Samozřejmě si plácli i ti okolo a bylo na každém, jestli plácne na prdel nebo na matraci. Pokud si draka vážil, tak plácnul na matraci. Ti lepší dostali tak 40 ran, z toho 10 ostrých, ale jedno moje číslo jich dostal asi 90, z toho 40 ostrých. Člověk měl pak prdel zmalovanou jak omalovánku. Ještě si vzpomínám, že když jsme byli jako draci, tak někdy v průběhu prvního měsíce přijela na útvar Vojenská policie a začala vyšetřovat šikanu. To měli všechny starší nástupní termíny staženou prdel. Sice šikana byla veřejným tajemstvím i mezi VZP, ale jakmile došlo na toto, tak všichni svorně drželi při sobě. Než nás pět šlo na výslech, dostali jsme pořádnou nalejvárnu od ostatních VZS, že návštěva VP je normální, ať nic neříkáme, že už to máme skoro za sebou. A asi tak nějak to i probíhalo. Ptali se nás na šikanu, jestli se nám něco stalo nebo tak. Tak to všichni samozřejmě popřeli a jelo se dál. Jestli bych měl shrnout, kolik mě daný měsíc ve funkci draka stál, tak jsem to kdysi odhadl asi na 15 tis. Kč. Nepočítám do toho výstroj, kterou jsme odevzdali suprákům. Předcházející řádky byly jakýmsi sumářem toho, co jsem zažil první měsíc na bojovce. Následující období bylo taky veselé, ale zejména našimi průsery. Kolem 20. prosince odešli supráci domů a v podstatě se všem velice ulevilo, protože poslední týden dělali neskutečný bordel. Ještě se mi vybavuje vzpomínka na setkání s jedním suprákem, který sloužil ve stejném skladu jako já a v podstatě jsem po něm nakonec přebral celý proviant. Říkalo se mu Srbíno. Byl mohutný a docela vypitej a vetšinou i zhulenej. Jednoho večera jsem šel z proviantu a zastavil se ještě v proviantní kanceláři. Seděl tam s několika dalšími supráky a jen tak ho napadlo, že se budeme boxovat. Tak mě zastavil a řekl, že má chuť se boxovat. Tak ať ho začnu boxovat do břicha. Moc se mi nechtělo, protože byl docela zhulenej, ale když začal tlačit na věc, tak jsem mu jednu do břicha vrazil. Oklepal se, a vrazil ji mě. Takhle jsme si jich asi deset vyměnili, usmáli se na sebe a šel jsem na barák. Vzhledem k tomu, že jsem byl jako provianťák, tak jsme sloužili Dozorčího kuchyně. Byl to docela vopruz. DK měl na starosti celou směnu v kuchyni. S kuchaři takový problém nebyl, ale horší to bylo s úklidem apod. Pokud jsme dostali do směny mazáky či supráky, tak ty jsem v kuchyni moc neviděl. Pokud se dozorčí útvaru ptal, kde jsou, tak jsme je většinou kryli a hned se volalo na barák ať dorazí. Úklid většinou za ně obstarávali draci z jejich baráku. Průser také nastal, když došlo jídlo. To se v době od ledna 1997 stávalo docela často, protože došlo k restrukturalizaci v armádě a major, který sloužil jako náčelník proviantu byl odejit jako velitel čety na RZ a náčelníkem proviantu se stali pprap. Sudek a Švejk. Dvě ucha, kteří vylezli z vojenské akademie a byli o 2 roky mladší než já. Bohužel oba z počátku vojnu strašně žrali, ale plánovat kuchyni nezvládali. Takže se stávalo, že na řízky bylo hovězí, apod.

Dvoři, Petrák, Já a Pety "Oslava" Vánoc 1999 v kanceláři proviantu

Ještě jsem zapomněl zmínit Vánoce. Většina mazáků chtěla jet domů na Vánoce, tak jsme souhlasili s tím, že mi pojedeme domů na Silvestra. Obecně platilo, že jedna polovina pojede na Vánoce a druhá na Silvestra. Vánoce na vojně byly docela příjemné. Mezi námi se vytvořilo pouto, takže to bylo jako taková rodina. Byla slavnostní večeře, přípitek a tak podobně. Jelikož jsme měli dobrou náladu, tak jsme mazákům koupili dvě krabičky "Máček" a vyzdobili cigaretami stromeček. Samotné Vánoce jsme si ještě udělali ve skladu. Hodně jídla a nějaký ten alkohol.

Já a Pety dobrovolně uklízíme mazlákem kancelář proviantu cca leden roku 2000

Jednoho dne po Novém roce jsem měl službu DK a najednou mi volá Sudek, že s ním mám jít za velitelem útvaru. V té době byl velitelem útvaru pplk. Krejčí. Docela se mi stáhla prdel, protože to docela smrdělo nějakým průserem. Tak jsem tam hned naklusal. Sudek už tam seděl. Zahlásil jsem se a dostal jsem pokyn, ať se posadím. Dostal jsem nabídku, jestli nechci dělat jakéhosi zástupce náčelníka proviantu s tím, že bych plánoval jídlo, objednával a účtoval. Podmínkou bylo, že nebudu mít žádné služby, jestli mi to tedy nevadí. Takováto nabídka se samozřejmě neodmítá. A tak jsem začal šéfovat proviantu na Klondajku... . Dostal jsem asi hodinové školení od bývalého provianťáka a od bývalé o.z., která účtovala. Nic těžkého to nebylo, jen se vejít do finančních norem a zajistit pestrost stravy. Chlapy v proviantu a v kuchyni byli touto zprávou velice nadšeni, protože jsme si mohli navzájem krýt průsery. Dále jsme konečně mohli dorovnat průsery, které vznikly během našeho "dračení". Ve skladu chybělo asi 550 kg brambor, 15 kg sýru cihla, v sumě asi tak 300 konzerv a další "drobnosti". Vše bylo samozřejmě použito na bufet pro mazáky. Jak jsem již zmiňoval, musel jsem se s plánováním jídla vejít do finančních norem (už si je nepamatuji, ale myslím, že to bylo tak 75,60 Kč na den). Což byl problém, ale obvyklou záchranou byl naplánovaný nedělní "Grenadýrský pochod". Jedná se o brambory, těstoviny a slaninu se zelím. Vzhledem k tomu, že v neděli nikdo v kasárnách nebyl, nikdo neremcal a cena byla asi 4,50 Kč za porci, takže se dalo evidentně uspořit. Na práci jsem si nestěžoval. Dostal jsem kancelář společně s písaři na štábu a dělal jsem takovou úřednickou práci, která mi na vojně vyhovovala. Gumy z baráku jsem viděl akorát na obědě, a to se na mě museli usmívat, protože jsme je obsluhovali a záleželo tak na velikosti porce, kterou dostanou. Samozřejmě byli oblíbení a neoblíbení. Abych si také ale posypal popel na hlavu... Když přijeli v únoru noví draci (nástup leden 2000), tak jsme byli také jak utržení z řetězu. Pamatuji si, že když jsme se dozvěděli, kdy přijedou, tak ten den jsme to jeli pořádně zapít a upřímně řečeno jsem se také choval jak hovado. Ale to bylo asi z euforie, že už nejsme nejmladší. Jak jsem již psal.. opět fakt. Pamatuji si, že jsem dělal na chodbě taky pěkný bordel a že jsem seřval jednoho draka, jak si to vlastně představuje. Později jsme byli výborní kamarádi. Jen tuto historku mi stále mlátil o hlavu... .

Pohled z písárny štábu na Kuchyňský blok a k ubikacím

Já, Rumy a Dvoři v našem provianťáckém pokoji, duben 2000

Samostatnou epizodou jsou moje "útěky" z vojny. Pamatuji si několik klíčových a ty ostatní byly podobné. V té době jsem měl novou přítelkyni co studovala v Praze a přemýšlel jsem, jak se k za ní třeba i během týdne dostat. A jelikož jsem měl jít k zubaři, tak jsem si napsal propustku na ošetření k zubaři. Ráno jsem jel do města gumákem (autobus co vozil VZP na útvar). V deset hodin jsem byl ošetřen a hurá na autobus do Prahy. Tam jsem byl do večera. Posledním autobusem jsem byl v Dobříši a většinou jsem vždy někoho chytil, kdo jel zpět na Klondajk. Dalším způsobem, kterým jsem si prodlužoval pobyt doma, bylo KVOP (krátkodobé volno k opuštění posádky). V pátek ráno, když přijíždělo pečivo, jsem si počkal na pekaře. Vlezl jsem si do kabiny a nechal se odvézt do Dobříše a v 10 hodin dopoledne jsem už byl v Jablonci. Nikdy to neprasklo a vždy se kamarádům nějak povedlo mě zakrýt. Takto jsem je to naučil také a vždy to vyšlo. Jednou jsem od náčelníka nedostal KVOP a to si dovolil hodně... . Ale nějak mi to ani nevadilo, protože jsem měl měsíční uzávěrku, kterou jsem potřeboval dodělat. Tak jsem zůstal na štábu až do 17,00 hodin. Najednou přišel do kanceláře Dozorčí útvaru a nenechal si vysvětlit, že mám práci a prostě jsem toho musel nechat. Tak jsem se naštval a jelikož jsem měl podepsanou průběžku (tj. od soboty od 15,00 do neděle do služby nebo do večerky), tak jsem se sbalil a opět načerno odjel na celý víkend domů. Nějakým omylem mi ale někdo napsal službu DK na neděli a na pondělí. Jenže kvůli tomu se mi nechtělo vracet na Klondajk tak brzo, tak jsem poprosil kolegu, jestli by si na rozdělení nešel v neděli stoupnout za mě. Prošlo to až moc hladce, ale vše bylo v pořádku. A v podstatě takto jsem opouštěl Klondajk neustále.

Já a Mára - na Den dětí v Dobříši jsme připravili a vydávali vojenský guláš... ... a vyžehlili si tak jeden velký průser

Dalším momentem, který mi utkvěl v hlavě byl jeden velký průser, který se mohl stát jenom nám. Kolega provianťák se dozvěděl, že bude tatínkem. Což se ale muselo oslavit. Ale vzhledem k tomu, že jsme ten víkend poslali naše draky domů a vzali za ně službu v kuchyni, tak jsme nikam nemohli. Tudíž, že budeme slavit v proviantu ve sklepě, v bramborárně. Ale jakýmsi nedopatřením kolega zapomněl zamknout hlavní vchod do proviantu a na chodbě se svítilo. Jak tak ale slavíme, tak se v bramborárně najedou otevřou dveře a tam stál DU a nějak nedokázal pochopit důvod. Naše slavná pětka šla nakonec až do hlášení. Zato to byla historka, která letěla celým útvarem. Vzhledem k tomu, že nás všechny zavřít nemohli, protože by neměl kdo vařit, tak exemplárně potrestali jen jednoho a ostatní dostali "beziny" (bez vycházek). Každé 3 hodiny jsme se měli hlásit DU, že tam jsme a on nám podepsal nějaký papír. Jenže byl květen, červen a my se pravidelně jezdili koupat na Ameriku. Tudíž jsme na nějaké podpisy kašlali. Nastal 1. červen a byl mezinárodní den dětí. Náš útvar se byl v Dobříši prezentovat a my jsme dostali za úkol uvařit vojenský guláš. Dobrovolně jsme se přihlásili, že ho uvaříme. Začali jsme vařit tak o půlnoci, protože to bylo asi 100 litrů guláše. Ráno nás přišel zkontrolovat velitel roty kpt. Kasper. Dokonce nás pochválil, což bylo asi poprvé za celou vojnu a řekl, ať se za hodinu stavíme, že nám zruší beziny a dá průběžku. Jenže mi neměli ani jeden podpis za poslední týden. Holt jsme to riskli a já si nějaké podpisy z knihy DK vymyslel. A ono to prošlo. Od té doby to takto fungovalo u dobrých kamarádů.

Během vycházek jsme se byli podívat i na Karlštejně a asi dvakrát jsme absolvovali Karlštejnskou stezku. Na cestě z hradu jsme se zastavili v každé hospodě na jedno. Z těchto akcí jsme pořizovali i fotky, ale bohužel jsme o film přišli.

Většina z nástupního termínu říjen 1999. Fotka je z posledního večera před civilem	Poslední noc na Klondajku (Já a Pety - v maskáčích)

Abych se ještě vrátil k šikaně. I já jsem se jednoho dne stal mazákem a dostal jsem draka. Je faktem, že všichni z nás, co jsme si užili ten první měsíc po přijímači na Klondajku, tak jsme si vzali jen nějaké věci co nám chyběly do kompletu a draky jsme nějak netrápili, spíše jsme je "chránili" před dalšími mazáky, kteří strašně vyrostli, ale v době kdy byli draci, tak byli nejvíce zabrždění. Na druhou stranu je fakt, že tím, že jsme tam byli nakonec nejdéle, tak tam byla jakási přirozené autorita a občas jsem byl nucen i několikrát zasáhnout, protože to lezlo přes únosnou mez. Samozřejmě, že jsme našim drakům udělali občas Saigon nebo podobně, ale v porovnání s tím, co jsme zažili my, to byl pionýrský tábor. Je to samozřejmě ale ovlivněno úhlem pohledu.

Do vlastního objektu "C" jsem se šel podívat snad jen dvakrát. Teď toho docela lituji, ale v té době mě to opravdu nezajímalo.
Dalším zajímavým rituálem, který mi zůstal v paměti, je "pálení jedničky". Souvisí to se stříháním metru. Jakmile nastane poslední den na vojně, tak se pálí jednička jako symbol posledního dne. V podstatě se na buzeráku udělala jedna velká jednička z modráků, krémů na boty a z podobných nesmyslů, které se nevrací a zapálilo se to. Byl kolem toho samozřejmě bordel, alkohol. Nakonec to dopadlo tak, že na nás zavolali místní hasiče se vše uhasili proudem vody a nás rozehnali.

Co říci závěrem .. ? Přikláním se k názoru, že v této formě to byl opravdu ztracený rok. Rok flákání, zašívání, ale i rok plných zážitků, které mi do konce života nikdo nevezme. Našel jsem spoustu přátel, kteří mi zůstali dodnes, našel jsem kamaráda, který už bohužel není mezi námi a na kterého mám ty nejkrásnější vzpomínky, protože jsem s ním prožil to nejtěžší, co jsem za ten rok poznal. Samozřejmě ty ošklivé vzpomínky časem mizí a zůstávají jen ty pěkné. Doufám, že jich ještě několik časem přidám a umožním Vám tak nahlédnout do míst, která již nyní neexistují.

Článek a vzpomínky bych chtěl věnovat Petymu, který už není mezi námi, zemřel v roce 2001.