Protiletecká ochrana obyvatelstva protektorátu Böhmen und Mähren (Luftschutz, 1939-45)

Civilní protiletecká ochrana vznikla již za předmnichovské republiky, nejprve od roku 1929 jako širokou veřejností přijímaná dobrovolná organizace "Ústřední výbor obrany obyvatelstva" (s podřízenými místními výbory obrany obyvatelstva). Později, ve třicátých letech Zákonem č. 82 Sb. z. a n. ze dne 11. dubna 1935 o ochraně a obraně proti leteckým útokům a vládním nařízením č. 199 byly její úkoly přeneseny na veřejnou správu v řízení Ministerstva vnitra. K provádění zákona byly zřízeny v jednotlivých městech podle nařízení a směrnic ministerstva vnitra poradní výbory CPO. Poprvé došlo k vyhodnocení a kategorizaci oblastí rizikových z hlediska možného vzdušného napadení a podle hrozícího nebezpečí bylo přistupováno k opatřením, přičemž prioritami bylo především zbudování dostatečného počtu poloimprovizovaných a stálých úkrytů a vybavení obyvatelstva plynovými maskami. Civilní protiletecká ochrana většího města byla řízena zpravidla statutárním zástupcem samosprávy a štěpila se na několik odborů, z nichž nejdůležitější byly odbory organizačně-propagační, záchranný, technický, evakuační, výcvikový a svépomocný. Území města se v závislosti na jeho rozloze rozdělovalo na okrsky. Úroveň připravenosti jednotlivých složek CPO a stav plnění úkolů zejména v ochraně obyvatelstva byly přímo odvislé od přidělovaných finančních prostředků a nezřídka i od politicko-mocenského boje jednotlivých politických stran. K Zákonu 82/1935 byla vydána celá řada dalších vládních nařízení, týkajících se především výroby, opravy a prodeje plynových masek a otázek spojených s budováním úkrytů. Zákon č. 75 Sb. z. a n. ze dne 8. dubna 1938, jímž se doplňují některá ustanovení Zákona č. 82/1935, v podstatě reaguje již na možné ohrožení republiky nacistickým Německem.

Uniforma Luftschutz vyplívající z rozk. č. IV/1944

Po zřízení Protektorátu Čechy a Morava nabyl u nás účinnosti obdobný německý zákon č. 827 z roku 1935 a do běžného života se poprvé prakticky promítl po vypuknuli války 1. září 1939, kdy vstoupily v platnost předpisy o zatemnění a řízení a koordinaci především Červeného kříže a požárních jednotek převzala protektorátní policie. Zákon byl později doplňován prostřednictvím pozměňovacích nařízení (3. nařízení 8.9. 1939, 4. nařízení 25.3. 1941). Dosavadní československá civilní protiletecká ochrana (CPO) byla od července roku 1941 začleněna do říšské protiletecké ochrany Luftschutz, řízené Reichsanstalt für Luftschutz v gesci Reichsluftfahrtministerium (Říšské ministerstvo letectví). V rámci velitelství protiletecké ochrany Praha byly postupně vybudovány Luftschutzzentralstellen (ústředny protiletecké ochrany) Praha, Plzeň, Brno a České Budějovice. Souběžně byla na celém území Čech a Moravy budována také Warnungsnetz (síť výstrahy). K říšské Luftschutz na německém území byli často jako výpomoc nuceně nasazováni čeští středoškoláci.

Civilní protiletecká ochrana Luftschutz se sestávala z několika dílčích složek:

Varovná služba, jejímž úkolem byla aktivizace Luftschutz v případě nebezpečí náletu.

Sbory Luftschutz letecké zbraně, jejichž součástí byly zvláštní oddíly, například zamlžovací.

Vlastní Luftschutz (Civilní protiletecké ochrana), která se od března 1942 dělila podle důležitosti na I., II. a III. řád. Luftschutz I. řádu byla v Praze, Plzni, Olomouci, Brně a Ostravě, kde byly oddíly Luftschutz vojensky organizované, uniformované a speciálně vycvičené. V II. řádu byla zařazena většina okresních českých měst a ve III. řádu ostatní místa. Luftschutz také organizovala stavbu protileteckých úkrytů a pozorovatelen, jež následně obsazovala několikačlennými posádkami. Výstavbu protiletecký úkrytů ošetřovalo několik nařízení, první z 8.12. 1939, které bylo se zvyšujícími se ničivými účinky náletů nahrazeno dokonalejším předpisem ze dne 24.3. 1943. Svépomocné opevňovací práce (cihlové či dřevozemní stavby) byly prováděny v rámci nuceného nasazení pracovních sil z širokého okolí - Schanzeinsatz.

Stráž Luftschutz, zřizovaná na venkově. Velitelem byl zpravidla starosta obce, stráže se skládaly z pozorovatelů letecké situace a družstev civilní protiletecké ochrany.

Družstva svépomocné protiletecké ochrany, do které byli povinně povoláváni obyvatelé jednoho či několika domů. Družstvo tvořil vedoucí družstva, zástupce, 3 členové určení k hašení, zdravotní sestra a spojka, tedy nejméně 7 členů. Jejich úkolem bylo upravit domy pro případ leteckého útoku (zřízení krytu v domě, vyprázdnění půdy, zatemnění apod.) a organizovat ukrytí obyvatel. V Praze bylo za války postaveno na 16.354 družstev svépomoci se 133.356 členy, jejichž výcvik prováděla policie. Na 90 % členů svépomoci protiletecké ochrany bylo vycvičeno v místních protileteckých školách.

Rozšířená svépomoc, která byla zaváděna v domech s velkým osazenstvem a s velkou frekvencí pohybu osob (banky, kina, divadla, hotely apod.), kde nestačila opatření pouze svépomocná. Pro výcvik vedoucích těchto podniků byla zřízena v Praze a Brně škola. V Praze bylo 2071 podniků zahrnutých do rozšířené svépomoci.

Werkluftschutz (Závodní protilet. ochr.), do níž patřily podniky uznané jako důležité pro válečné hospodářství. V mnoha podnicích došlo k rozmístění jednoduchých mobilních pozorovatelen a pohotovostních úkrytů pro případ bombardování, tzv. Luftschutz - Splitterschutzelle.

Protiletecká ochrana zvláštních správ, týkající se armády a ministerstev.

Protiletecká ochrana na vodách a v přístavech.

Orientační mapa pro hlášení o letecké situaci. Pomocí soustředných kružnic bylo možno odhadnout dobu, za níž se letadla přiblíží ku Praze

Příslušníci Luftschutz u nevybuchlé americké bomby v Praze - Vysočanech krátce po náletu 25. března 1945

Do systému Luftschutz přirozeně patřily i další složky jako hasičská, protiplynová a asanační služba (jež zabraňovala vzniku požárů při náletech, hasila, chránila osoby a zvířata proti a při zásahu bojových látek). V Praze byl v této službě zapojen celý hasičský sbor hlavního města Prahy, který fungoval jako velitelský a instruktorský kádr hasičské služby. Další složkou protiletecké ochrany byla obnovovací služba (ženijní složka Luftschutz, která odstraňovala stavební škody, vyprošťovala zasypané, spolupracovala při ničení nevybuchlých pum atp.), Luftschutz-Sanitätsdienst (sanitní služba, poskytující první pomoc zraněným) a veterinářská služba (ochrana a asanace zvířat). K protiletecké ochraně lze zařadil i technickou nouzovou pomoc (Technische Nothilfe), polovojenskou organizaci, do níž byli v rámci totálního nasazení odváděni i mladí lidé z Českých zemí (převážně studenti středních škol).

Protiletecká ochrana vyžadovala s postupem času stále větší množství finančních prostředků. Jestliže v roce 1939 byly její skutečné výdaje 2.660.574,- korun, pak v roce 1943 to bylo již 29.715.418,- K a v roce 1944 dokonce 51.379.602,- K.

Při náletech se vyhlašovaly čtyři druhy akustických signálů:

Veřejná protiletecká výstraha. Vyhlašovala se v případě, když se nepřátelská letadla dostala do varovné oblasti, tímto signálem se aktivizovala protiletecká obrana.

Letecký poplach označoval bezprostřední letecký útok. Každý po jeho vyhlášení musel vyhledal protiletecký kryt.

Předběžné návěští o skončení leteckého poplachu - vyhlašoval se v okamžiku, kdy hlavní část letadel odlétla, ale bylo možno počítat s přítomností jednotlivých strojů.

Konec leteckého poplachu se vydával tehdy, když se ve varovném území nevyskytovala žádná nepřátelská letadla.

zdroje: - Kokoška, S., Němeček, J., Václavů, L.:
  Letecká válka nad Čechami 1944-45,
  VČM v Pardubicích, 1994
- Bogs, D. Sch.: Co musí každý věděti o protiletecké ochraně. Orbis, Praha 1941.
- Institut ochrany obyvatelstva, Lázně Bohdaneč