Organizace protiletecké obrany v českých zemích v období II. světové války

Hitlerovské Německo a jeho "autonomní" součást, protektorát Böhmen und Mähren, bylo teritoriálně rozděleno v rámci protiletadlové obrany do několika oblastí, takzvaných Luftgau. České země připadly do Luftgau XVII, jejíž součástí bylo též Rakousko. Sídlo této oblasti bylo ve Vídni. Po obsazení českých zemí bylo vytvořeno letecké velitelství Luftkommando "Ostmark", pod nějž spadal protektorát a jeho ochranná zóna (území západního Slovenska, obsazené Němci po 15. březnu 1939).

Veškerá protiletadlová obrana v rámci oblastí Luftgau byla soustředěna do tzv. FLAK (tzn. Fliegerabwehrkanone) Gruppen, v jejichž čele stál Höher Flakkomandant, jenž byl také přímo podřízen velitelství oblasti (Luftagaukommando). Území Čech bylo od konce roku 1940 svěřeno k obraně silám FLAK Gruppe Böhmen, která se členila dále na FLAK Untergruppe Pilsen, chránící nejen samotný prostor Plzně, ale západní Čechy vůbec, a FLAK Untergruppe Elbe s palebnými postaveními Kralupy, Kladno, Praha, Kolín, Domašín a Pardubice, která chránila střední a východní část Čech. Na Moravě působila FLAK Untergruppe Mähren s úseky Brno a Moravská Ostrava. Hranici mezi nimi tvořila zhruba linie Kostelec na Hané, Vyškov, Bučovice.

Základní taktickou jednotkou protiletecké obrany byl Flakabteilung, což byly těžké, smíšené (sestavené z lehkých a těžkých baterií), lehké, světlometné a uzávěrové balonové oddíly, které se sestávaly ze 4 - 6 baterií a dosahovaly stavu 500 - 1000 lidí. Nadřízenou jednotkou byl pak Flakregiment, který byl tvořen štábem a 4 oddíly Flakabteilung, z nichž první dva byly vyzbrojeny protiletadlovými kanóny, třetí byl světlometný a čtvrtý (Ersatzabteilung) byl výcvikovou jednotkou. Například od  roku 1942 byl v Pardubicích dislokován lehký Flak-Ersatzabteilung 99. Nedílnou součástí systému protiletecké obrany byla i hlásná služba (Luftnachrichtenabteilung).

V oblastech vojensky a průmyslově důležitých byly navíc zřízeny zvláštní oblasti vzdušné obrany, Luftverteidigungs gebiete. Zřízeno bylo postupně celkem devět velitelství Luftverteidigungs-Nachrichten-Abteilungen pro aglomerace Berlín (1.), Štětín (2.), Lipsko (3.), Essen (4.), Frankfurt n. M. (5.), Hamburg (6.), Köln (7.),  Brémy (8.) a Hannover (9.).

Lehký flak (Fliegerabwehrkanone) měl ve výzbroji 20 mm automatické kanóny (převážně německé typy 30, 38 a M.G. 151/20) s výškovým dosahem přibližně 1090 m.

Střední flak měl výzbroj ráží 37 - 59 mm (37 mm Flak 18, 36, 43 a 50 mm Flak 41 či 55 mm Flak 58, zastoupen zde byl i český průmysl 47 mm PL kanónem Škoda).

PL kanón 88 mm vz. 37 v palebném postavení na kótě 300 mezi Slovankou a Střížkovem, Praha 8

Těžký flak zahrnoval kanóny 88 mm (typy 36, 37, 41), jež se proslavily nejen jako protiletadlové, ale také v pozemních bojích jako obávaná protitanková zbraň, s dostřelem do výše 9750 m (typ 41 dokonce 14 930 m). Dále sem spadaly kanóny ráže 105 mm (Flak 38 a 39), 128 mm (Flak 40), z výzbroje české armády Němci používali i 75 mm kanón vz. 37 zbrojovky Škoda.

Balonové uzávěry byly vytvářeny podle britského příkladu. Skládaly se z dvou typů (malé balony pro výšku cca 800 m, velké pro výšku 1800 - 2400 m). Ke konci války se však jejich využití snižovalo, neboť jejich umístění nepříteli zároveň prozrazovalo přesnou polohu chráněných míst. V oblasti Luftgau XVII balonové přehrady nebyly, pouze u Salzburgu (Rakousko) byla umístěna zamlžovací zařízení jako součást pasivní obrany.

Světlometné oddíly měly ve výzbroji dva druhy světlometů o průměrech 150 cm (ten byl schopen za příznivých podmínek zachytit cíl na vzdálenost 8 050 metrů ve výši 4 000 - 5 000 metrů, napájen byl benzinovým agregátem s výkonem 24 kW) a 200 cm (napájen již 120 kW). Každá baterie světlometů byla vybavena i naslouchacími přístroji (Horchgeräte). Protiletadlové dělostřelecké baterie měly pak menší světlomety (o průměru 60 cm).

Celkem německá armáda postavila během II. světové války 217 lehkých a středních, 203 těžkých a 316 smíšených dělostřeleckých oddílů, 777 tzv. Kanonenabteilungen všech ráží, 111 světlometných oddílů a 41 lehkých a těžkých železničních protiletadlových oddílů.

zdroje: - Kokoška, S., Němeček, J., Václavů, L.:
  Letecká válka nad Čechami 1944-45,
  VČM v Pardubicích, 1994