Budujme stát pro 40,000.000 lidí
Dr.h.c. Jan Antonín Baťa

Jan Antonín, nevlastní bratr Tomáše Bati (založil ve Zlíně tradiční průmyslovou výrobu obuvi) převzal po tragické bratrově smrti při letecké nehodě v Otrokovicích roku 1934 vedení rodinné firmy a vystavěl nespočet zahraničních poboček i výrobních závodů po celém světě. 16. března 1938 v Hradci Králové na veřejné přednášce o budování státu ve Spolku Československých inženýrů a architektů pronesl pan Baťa následující proslov. Je až neuvěřitelné, že s týmiž problémy se naše hospodářství potýká dodnes, navíc přibyly daleko citelnější tlaky zvenčí. Internacionalismus poničil intimní vztah mezi člověkem a jeho rodnou krajinou. Naše tradiční zemědělství, jediná naše obživa, je uměle utlumováno diktátem kvót. Počáteční nepřístupnost kapitálu neumožnila domácím podnikatelům obnovit po desetiletí pustošený průmysl. Dobrovolně jsme se nechali svázat cizími státy, které regulují naše veřejné finance. Nadále nedokážeme zvýhodnit veřejnou hromadnou dopravu osob i nákladů, což činí dopravní cesty napříč republikou neprostupnými. Zahlceni pomíjivými informacemi, nevnímáme hlasy našich světově uznávaných akademiků. Všudypřítomná lobby vítězí. Ba co více, dnes se nezabýváme věcnou diskusí o způsobu hospodaření, nýbrž stále probíhá politický boj o formu, o základní cestu, jíž se bude naše vlast v budoucnu ubírat. Proto, prosím, věnujte nyní, kdy se v západním světě války již nevedou hrubou, nýbrž ekonomickou silou, dvakrát tolik pozornosti slovům doktora honoris causa Jana Bati!

Vážení pánové,

děkuji Vám za pozvání k dnešnímu večeru. Považuji za čest, že jste to Vy, inženýři a technikové, kteří věnujete mojí knize takovou pozornost, že jste ji učinili předmětem věřejné diskuse.

Proč jsem napsal a vydal svoji knihu pro budování státu? Bylo mnoho lidí, kteří mi to vytýkali nebo aspoň zazlívali. Někteří si myslili, že tím chci dělat konkurenci politikům. Jiní, že chci tak dělat reklamu Baťovi. Jiní zase, že se pletu do řemesla inženýrům a že prý to dělám tak, jako když švec vypravuje pohádky. Jiní mě to řekli rovnou: Ševče, drž se svého kopyta.

Přiznávám se, že všechny tyto námitky - a ještě mnoho jiných - nosil jsem u sebe léta - až do roku 1936.

Byl bych se s chutí držel svého kopyta, ale byly roky, kdy nám scházelo 900.000 - 1,000.000 zákazníků. Ba víc než milion, protože milion nezaměstnaných, které jsme měli, znamenalo milion živitelů.

Milion živitelů - to je dalších, při nejmenším 3 miliony živených. Viděl jsem, že nám schází každý čtvrtý zákazník, nebo, abych mluvil jako švec - jestliže nebudou zákazníci, bude každé čtvrté kopyto bez práce.

Možná, že své zaměstnání chápu primitivně a nemoderně, ale jsem toho mínění, že podnikatel se má starat o to, aby měl zákazníky a zaměstnání pro své lidi.

Myslím, že se má o to starat všemi prostředky a především sám a včas.

Nevidím nikoho, kdo by dovedl udělat tuto část práce za něho.

Čekat "až se to přežene" je přece nesmysl, protože lidský žaludek nepočká, právě tak jako nepočkají mrazy a deště.

Neznám jiné cesty, jak si lidé mohou opatřit potravu a boty, než práci. Vláda přece vyrábět nemůže, ta má na starosti udržovat práva a pořádku. Shánět práci, vynalézat práci, opatřovat práci mají ti, kdo to dovedou, kdo takovému zaměstnání věnovali celý život.

Po celých posledních šest let nedělal jsem nic jiného, nežli sháněl práci pro své lidi, a vynalézal, co by mohli dělat, aby se při ní slušně uživili. Byly to časy těžké, ale v podniku se mi podařilo zaopatřit práci pro dvakrát tolik lidí, jako v něm bylo před šesti lety.

Ptal jsem se proto, je-li v Československu zapotřebí tolik nezaměstnaných, kolik jich bylo a dosud je.

Chtěl jsem poznat, proč je u nás nezaměstnanost a co by se dalo zařídit, aby nebyla.  Byl jsem kdysi na stavbě jedné z našich nových továren na Slovensku a uviděl tento výjev. Postavili jsme na stavbě pro zedníky kantinu. Máme ve zvyku dělat takové porce, aby se najedl i ten největší jedlík. Kantinský měl tedy kádě, do kterých odkládal zbytky jídel a krmil jimi prasata. Kdysi po obědě vidím zástup nějakých lidí u těchto kádí vybírat zbytky a pojídat je. Řekli mě, že jsou nezaměstnaní z okresu.

Tato nezaměstnanost mne pálila také proto, že vím sám, co to je být nezaměstnaným. Tu zkušenost jsme si přivezl také z Ameriky, z roku 1921 - a nemyslím, že na ni kdy zapomenu.

Nebylo snad člověka, kterého jsem potkal, abych s ním nemluvil o této jediné věci - jak rozmnožit zaměstnanost. Nejlepší radu mi dal nakonec president republiky Dr. Edvard Beneš. Řekl mi: Žijeme v demokracii. Když máte plány, které mohou být užitečné všem, oznamte je veřejně a přesvědčte lidi o tom, že jim budou prospěšné. V demokracii má každý právo a dokonce povinnost - občanskou povinnost - upozornit na věci prospěšné, protože v demokracii se stane skutkem jenom to, co chce většina a čemu lidé rozumějí. Memorandum, které mi dáváte, je zajímavé, ale zaměstnání z něho bude teprve tehdy, až je pozná a posoudí celá veřejnost.

Tak tedy vznikla moje kniha.

Vím, že to není detailní plán a nic takového jsem dělat nechtěl. To bych musel napsat knihovnu, při čemž by mi narostly vousy až po zem a nepohnula by se ani motyka.

Chtěl jsem shrnout široký a všeobecný plán a přehled o tom, jakým směrem se napřít, aby v republice bylo nadbytek práce a abychom my, žijící pokolení, vybudovali mnohem silnější stát, nežli jsme jej převzali. Jsem pevně přesvědčen, že bychom při tom neměli ani jediného nezaměstnaného a že bychom zastavili ten hrozivý začátek vymírání, jaký se ukázal v našem národě v posledních letech. Od doby, kdy jsem začal pracovat na tomto plánu, se mnoho změnilo. Když reviduji své názory se zřetelem na tyto změny a nové zkušenosti, vidím, že nemusím a nemohu změnit ničeho ani v návrzích, ani v kritice. Jen doplnit bych chtěl kapitolu, která patří k nejzajímavějším. Jsou to daně a zbrojení.

Vysoké zdanění našeho hospodářství považuji za oprávněné pouze z jediného důvodu - obrany. Tam, kde se jedná o obranu státní neodvislosti, není kompromisu.

Jako hospodář mám zde jediný požadavek: aby veškeré oběti i výdaje se děly tak, že branná síla za ně pořízená bude co největší a aby vysoké zdanění nepodvazovalo výkonnost, neboť to bychom řezali větev, na níž visí všechno - i zabezpečení obrany.

Jinak moje kritika byrokratického svazování hospodářství trvá: naopak v těchto časech platí tím víc.

Obranná síla státu není konec konců nic jiného, nežli co nejvyšší výkonnost každého jednotlivce.

Proto veškeré veřejné stavby, o kterých v knize uvažuji, znamenají více nežli stavění "hladové zdi" proti nezaměstnanosti. Je to boj proti nezaměstnanosti a příprava podmínek k výkonnosti celé země.

Vše, co uvádím proti svazování občanského podnikání, vychází ze skutečnosti, že toto podnikání je výkonnější.

K vzniku tohoto státu bylo zapotřebí veliké osobní výkonnosti a velikých osobních obětí. Vybudovat jej - udržet a ubránit - to jinak nepůjde.

Nejsme v tak příznivé situaci, abychom mohli podvazovat výkonnost a aby se náš stát vyvíjel tak, že bude dělat lidem chůvu.

V době, kdy u nás bylo a stále je statisíce nezaměstnaných, domnívají se někteří lidé, že jsme bůh ví jak výkonní a že by bylo více práce, kdyby ta, co je, "se rozdělila".

Kdyby se rozdělila dnešní tonáž vlaků mezi Brnem a Prahou mezi formany, jistěže by k ní bylo zapotřebí více formanů nežli železničářů. Ale každý ví, že by to trvalo chvilku, protože formanská doprava by zabila dnešní Prahu i Brno s továrnami a městy široko daleko okolo trati.

Lidé na Podkarpatsku jsou nezaměstnaní proto, že jim hnije dřevo v lesích a nábytkové továrny v Čechách a na Moravě jsou nezaměstnané proto, že mají drahé dřevo. Zaměstnanost je u nás jen otázkou výkonnosti. Kdo je výkonným, zaměstnává druhé, protože jich potřebuje. Čím je kdo nevýkonnějším, tím méně toho toho potřebuje od druhých. Nejméně toho potřebuje, kdo nedělá vůbec nic.

Naše hospodářství v letech světové krise ztratilo svou dřívější výkonnost. Nákupci světových domů, kteří sem přijížděli, zjišťují, že jsme drazí. Prodavači, které posíláme do ciziny, říkají totéž. Je už jen málo oborů, kde bychom při stejné kvalitě drželi se světovým trhem krok. A protože naše zaměstnanost nebo nezaměstnanost je otázkou rozsahu našeho exportu - a export otázkou cen - tu lépe nebude, pokud nezvýšíme výkonnost.

A na tuto práci nestačí ani jeden podnik, ani jeden podnikatel, ba ani ne všichni podnikatelé. Nestačí na ni také sama vláda nebo kterákoliv část obyvatelstva. U všech musí být vůle k výkonnosti, jinak ztratíme stát.

Byli lidé, kteří mne přesvědčovali, že na to, abychom si postavili pořádnou silnici středem státu, není peněz. Že není peněz na systém kanálů, na dobudování železniční páteře, na nic. Že jsme zkrátka malý národ, který musí vařit z vody, přikrčit se atd.

To bylo ovšem před tím, než jsme za krátký čas sehnali takové miliardy na vyzbrojení, že jen za jejich část jsme to postavili všechno.

Opakuji, že nic nenamítám proti těmto výdajům na bezpečnost. Ale i tyto výdaje budou zhodnocené (a zaplacené) teprve, až připravíme stát a občanské podnikání k výkonnosti podle základních plánů a směrnic, jež uvádím v knize "Budujme stát".