185. plrb Kralovice
(VÚ 2496)

Vznik tohoto svazku se datuje do první poloviny 60. let minulého století. V té době již byla vybudována I.etapa a dokončovala se II.etapa kruhové obrany Prahy a jejího okolí.

Dislokace útvarů 185.plrb (PLRK S-75 Volchov)

Bylo třeba vybudovat ještě zonální obranu Prahy na hlavním náletovém směru z území tehdejší SRN. Krom toho bylo třeba chránit některé strategické průmyslové objekty (Plzeň, Most, Ústí n.L. atd.). K těmto účelům byla v roce 1962 vytvořena 185. protiletadlové raketová brigáda na základě původního 185. protiletadlového dělostřeleckého pluku. Velitelství svazku se nejprve nacházelo v Dobřanech u Plzně. V červnu 1963 bylo přemístěno do Kralovic. Vzhledem ke skutečnosti, že se změnila plánovaná výzbroj a místo PLŘS SA-75 M Dvina byla brigáda vyzbrojena PLŘS S-75 M Volchov (které se do Československa dodávány až od roku 1964), byl první palebný oddíl zasazen do bojové pohotovosti až 1.11.1964.

Později - 1.9.1969 - došlo k reorganizaci brigády na pluk, který byl podřízen 3.divizi PVOS Žatec. V rámci pluku byly ve 2. polovině 80. let zrušeny dva palebné oddíly. První zanikl 1.plro Hora sv.Šebestiána v průběhu roku 1985, druhý zanikl 2.plro Bochov na přelomu 80. a 90. let.

V době rozdělování státu v roce 1993 byl 185.plrp Kralovice dočasně redislokován do sestavy Pezinocké 186. protiletadlové raketové brigády (SR). V roce 1994 vzniká 3.sbor LaPVO ve Zvolenu, jehož součástí se stává Pezinocká brigáda, rozšířená o 185.plrp Kralovice.

Brigáda byla složena z pěti protiletadlových oddílů (plro) a jednoho technického úseku (TÚ). I zde byla zachována zásada, že TÚ nebyl od žádného plro vzdálen víc jak 45-50km. Pro lepší představu připojuji  satelitní snímky jednotlivých oddílů a TÚ. Jak vidíte, i po mnoha letech jsou v terénu stále dobře viditelné.

Protiletadlový raketový oddíl byl tvořen posádkou asi 100 mužů, postupem času počty vojáků klesaly až o desítky lidí.

Vlastní hotovostní bojová obsluha nebyla početná. Tvořil ji velitel směny - velící důstojník, dále důstojník pro vyhledání a sledování letadla a pro odpálení rakety (v jedné osobě + technik kabiny bojového velení), důstojník pro přípravu prvků pro střelbu a ladění systémů počítače, 3 operátoři sledování cílů - letadla, vybraného ke zničení nebo varování, 4 nabíječi odpalovacích ramp novými raketami po odpálení, tedy celkem 10 osob.

Při pozorném prohlížení satelitních snímků palebných postavení jednotlivých oddílů lze rozpoznat, že pouze 2.plro byl zbudován stejným způsobem, jako jeho předchůdci kolem Prahy. To znamená, že  ubytovací část je vzdálena od úseku "C" cca 1,5km. Důvod hledejme  nejspíš v utajení  a možná i v bezpečnosti.

Ostatní oddíly jsou už budovány podle "nového" vzoru, tj. s úsekem "C" v těsném sousedství ubytovacího prostoru a autoparku. Do jaké míry v tom hraje roli místní dispozice nebo potřeba rychlejší dosažitelnosti palebného postavení mi není známo. Přikláněl bych se ale ke druhé možnosti.

Oddíly byly sice mobilní, ale vzhledem k dlouhým časovým normám na svinutí a rozvinutí a kvůli vysoké a vcelku nepřetržité bojové pohotovosti se přesouvaly minimálně. Při přesunech byly rakety zakryté plachtou vezeny na tahači s návěsem. Rampy se daly složit a připevnil se k nim podvozek. Pokud se oddíl přesouval, tak jel ve 2 kolonách. Zvlášť radiotechnická baterie a zvlášť palebná baterie s raketami a rampami. Týl byl samostatnou částí. Kolony měly na trase mezi sebou odstup 30 minut a předem měly naplánované 2 - 3 trasy. Tyto se mohly během přesunu na povel měnit. Kabeláž radiotechnické baterie se svinovala a odvážela s sebou. Kabeláž, spojující kabinu navedení a odpalovací rampy se ponechávala v palebném postavení, protože byla uložena pod zemí v ocelových rourách.

Základní TTD  PLRK S-75 Volchov (po modernizacích):

PLŘS 20DP/DSU na OR SM90	Celkový pohled na PLRK S-75	Přepravník střel pro PLRK Volchov. Typ PR-11B (Zil-131)

Jak se válčilo s Volchovy (volná interpretace):

Druhy bojové pohotovosti. U raketových oddílů PVOS existoval tento systém bojových pohotovostí:

Varianta nejnižšího stupně pohotovosti č.1 - signál ŽICHOVICE

- do 3 min. se plro připravil na vyhledání cíle, pod plným napětím, obsluhy na svých místech. Oddíl je odpojen od veřejné sítě, napájen z elektrocentrál 2x100kW. Rampy jsou dosud zamaskované, připravena 2 družstva k jejich odmaskování a k jejich připojení k NRL. Rakety bylo nutno před odpálením zapnout do režimu "Příprava ke startu", trvá cca 2 minuty, než došlo k nažhavení elektroniky raket. Raketa nesmí být v tomto režimu déle, než 25 min., pak se musí vypnout. Hrozilo přehřátí elektroniky!

Varianta středního stupně pohotovosti č.1 - signál LYKOVEC

- totéž jako u předcházejícího stupně. Navíc se odmaskují rakety, ale rakety se nezapínají do režimu "Příprava ke startu".  Provádí se vyhledání a sledování cíle a vyhodnocují se parametry pro optimální palbu. Sleduje se dálka cíle v okamžiku odpálení raket, dálka střetu rakety s cílem, jeho výška a rychlost, počet raket pro střelbu (1 až 3 rakety v intervalu 6 až 12 sec.). Tyto údaje řeší a navrhuje veliteli počítač.

Varianta nejvyššího stupně pohotovosti č.1 - signál PONIKLÁ

- jako v předešlém stupni, navíc se zapínají rakety na přípravu ke startu. Hotovostní obsluha sleduje cíl a je schopna na signál TÝNIŠTĚ (= zničit cíl!) okamžitě provést start raket. Tento signál nesměl vydat velitel oddílu! Po odpálení raket se provádělo nové nabití OR raketami z pohotovostního úkrytu (zmiňované 3 rohové úkryty).

Jednotlivé varianty pohotovosti č.1 se vyhlašovaly buď přímo příslušným signálem (a nemusel se dodržovat postup od nejnižší k nejvyšší),  nebo se vyhlašovaly varianty "na přeskáčku" podle situace.  Při ostrém nasazení se životnost oddílu počítala cca na 2 minuty. V praxi to znamenalo rychle vypustit rakety na určené cíle.

Bojová činnost. Naváděcí RL (NRL) s dosahem 150km najde a vede cíl. Rozlišovací schopnost NRL je 75 m. Dva cíle, vzdálené od sebe méně než 75m se jeví jako jeden cíl. Pak se navádělo na střed značky cíle. Jsou-li cíle dál od sebe, sleduje se jen jeden cíl, který bude zničen. Druhý se buď odpoutá, nebo bude následně zničen dalšími raketami. Cíle jsou ničeny postupně.

Raketa startuje rychlostí 450m/s (= rychlost náboje, vystřeleného z hlavně). Po několika sekundách startovací stupeň vyhoří, je odhozen (cca 3-4 km od plro) a je zapálen letový stupeň s dobou hoření asi 50s. Průměrná rychlost rakety je 750 m/s. První část letu je raketa udržována ve správném směru stabilizátory. Od vzdálenosti asi 1300m je naváděna kódovanými rádiovými povely z antény, umístěné na ant. systému NRL. Raketa má v zadní části 4 kormidla, ovládaná stlačeným vzduchem z tlakové láhve uvnitř těla. Má také akumulátor pro napájení elektroniky na palubě.

Raketa je po celou dobu letu zajištěna proti odpálení nálože, takže ji protivník nemůže přivést k výbuchu. Raketa se odjišťuje povelem ze země ve vzdálenosti asi 300m před cílem.  Počítač na palubě rakety pak vyšle v nejvhodnějším okamžiku povel k výbuchu bojové nálože.

Tělo nálože je tvořeno několika tisíci ocelových střepin, které jsou nalepeny na obalu trhaviny. Ke zničení cíle došlo buď přímým zásahem (to je ale spíš náhoda), nebo působením souvislého proudu střepin v kombinaci s tlakovou vlnou. Nálož má účinek 150 m od místa, kde vybuchne. Počítač v raketě zajišťuje explozi nálože 100m od cíle. Proud střepin představuje 50 a více střepin na 1cm2 plochy letounu.

Pokud by raketa, která minula cíl, pokračovala v letu, během 80 s od startu dojde k samozničení. Mohla by např. zasáhnout vlastní letouny.

Při bojové činnosti mohly nastat události, které jednoznačně ohrožovaly splnění úkolu. NRL mohl být silně zarušen a nemohl dál vést cíl, nebo protivník zjistil paprsek ozáření cíle a vyslal k po něm samonaváděcí raketu.  V obou případech to znamenalo vypnout vysoké napětí NRL a konec sledování cíle. Tenhle problém se u typu Dvina a prvních Volchovů řešil poměrně jednoduchým vynálezem. Podíváte-li se na obrázek s typy NRL, tak poslední uvedený má na střeše jakousi budku. Ne nadarmo mu říkali "so sabačej budoj", tedy se psí boudou. Seděl tam voják a měl silný dalekohled. Za příznivých povětrnostních podmínek (dobrá viditelnost) bylo v případě ohrožení vypnuto vysoké napětí NRL a dál cíl sledoval voják silným dalekohledem. Přenosem dat z dalekohledu byla raketa dál naváděna na cíl, aniž by se vysílal naváděcí paprsek. Povely k raketě nebyly zjistitelné a hlavně nebyly použitelné pro vyslání samonaváděcí rakety. U posledních typů Volchovů byl voják s dalekohledem nahrazen televizní kamerou se stejným efektem. Bylo možné sledovat cíl do vzdálenosti 25 km.

Palebné postavení, jinak též úsek "C". Všechna palebná postavení plro byla vybavena téměř stejně a obsahovala stejné prvky. Přesto jsem našed dost odlišností mezi jednotlivými plro.

První náčrt "C" jsem namaloval někdy v r. 1996 po mé první návštěvě postavení 5.plro Nové Mitrovice (mám ho pár km za chatou a dlouho jsem netušil...). Později, jak přibývaly informace, jsem  jej opravoval. Ale základ zůstal. Na něm vysvětlím jednotlivé části "C".

Náčrt 5.plro Nové Mitrovice, zakresleno je rozdělení útvaru na části "A", "B" a "C" (vlastní palebné postavení)

1. vjezd do objektu "C"

2. odolný sklad pro 6 ks raket, každá měla svou kóji s vraty (Nové Mitrovice, Pernarec). Oddíly v náletových směrech mohly mít ještě další rakety na přepravnících, utajeně ukryté v halách v "C". Rakety byly bez náplní. Tohle bylo zřejmě v Pernarci. Tyto úkryty nemusely být např. na východ od Prahy.

3. místo, kudy stráž vcházela mezi oplocení. Z toho prostoru byl "C" střežen před vnějším nepřítelem. Na obou koncích byly transformátory, napájející elektrickou stěnu.

4. strážnice  byla vždy v blízkosti jediného vstupu do "C"

5. šest odpalovacích ramp v průjezdném stanovišti, okolo byly valy z navršené zeminy. V každém valu byl malý betonový úkryt pro obsluhu. Neměl dveře a byl ve tvaru písmene L. Na nákresu palebného postavení "C" je označen jako červená tečka. OR byly rozmístěny na kružnici, v jejímž středu stál naváděcí radiolokátor. Raketa nabitá na odpalovací rampě tam setrvala cca 1 měsíc, pak byla vyměněna v rámci plánovaných kontrol a prohlídek. V těchto případech byl útvar vyjmut z bojové pohotovosti. Do Hadačky byly rakety odesílány pouze k opravám. Palivo ani okysličovadlo se u útvaru (oddílu) nevyměňovalo. Raketa na rampě byla zakryta maskovací sítí, kterou družstvo v případě potřeby jednoduše rozhrnulo. Protože naváděcí radiolokátor byl umístěn na vyvýšené kovové plošině, bylo třeba zajistit, aby šikmo startující raketa nezasáhla anténní systém. Proto byly na OR zarážky, které nedovolily nastavit raketu do směru, ve kterém by mohla přijít do kontaktu s anténou NRL. V pohotovostním systému byly na pěti rampách nabité ostré rakety a na jedné byla nabita cvičná raketa. Na ní se obsluha učila nabíjet a vybíjet raketu z přepravníku, což se cvičilo denně. Norma na nabití rakety na rampu byla 1,5 minuty (některé prameny uvádějí 2 min.).

6. čtyři rohová stanoviště, mírně zahloubená pod úroveň terénu, s okopem, s el. přípojkou, maskovaná sítěmi. Tři stanoviště sloužila pro ukrytí vždy dvou přepravníků ZIL s naloženou raketou. Celkem tak bylo připraveno 6 raket jako okamžitá záloha. V pravém horním rohu (čtvrtém v pořadí)  byly pravděpodobně v pohotovosti prázdné přepravníky, které by v případě poruchy odvezly raketu na místo pro odložení.

7. vstup do podzemního odolného úkrytu mimo VS (Pernarec)

8. místo k odkládání raket. Bylo možné sem odložit celkem 3 rakety. Na betonových soklech byla podobná lafeta, jako na OR. Tak bylo možné přesunout raketu z tahače na toto místo. Používalo se např. při poruše rakety, kdy musela být odstavena na určitou dobu mimo prostor OR a zároveň  byla místo ní dovezena jiná raketa. V některých oddílech mělo toto místo své osvětlení a vždy bylo kryto maskovacími sítěmi.

9. velitelské stanoviště. Skládalo se ze tří otevřených zastřešených kójí pro elektrocentrály a jedné pro přívěs NRL, zatímco vedle nich, poněkud vzadu, byla dvě krytá stání pro kabiny řízení a výpočtu (Nové Mitrovice, Pernarec). 

Půdorysný plán podpovrchového velitelského stanoviště, typického pro všechny plro vyzbrojené PLRK S-75

Kabina řízení byla vždy přistavena těsně k průchodu do podzemí (vedlejší prostor vlevo) a byla tak propojena s  tzv. operačním sálem, kde byl planžet na zakreslování vzdušné situace a několik místností (pro velitele směny atd.). Tyto prostory už byly v podstatě pod zemí, protože nad nimi byl mohutný val zeminy, nahoře srovnaný do roviny ve výši střechy kójí elektrocentrál.

poznámka: Barevné fleky na předchozích fotografiích jsou od paintbalových střel

VS mělo vždy podzemní odolný úkryt s ventilací, tlakovými vraty, WC a malou umývárnou. Úkryt nebyl všude na stejném místě. V Pernarci a Přešticích vedly strmé schody o patro níž pod VS. V N.Mitrovicích byl úkryt přístupný od kabiny řízení (vchod do úkrytu). Do VS byl hlavní vstup zvenku (Mitrovice, Přeštice), nebo z prostoru, kde stály kabiny.

10. naváděcí radiolokátor. Stál v prostoru nad podzemním VS. Jeho stanoviště bylo pomyslným středem kružnice, na níž byly rozmístěny odpalovací rampy.  Na ortofoto snímcích vidíte, že pomyslná kružnice OR nebyla uzavřena. V tomto místě vedla přístupová cesta pro kabiny a EC do velitelského stanoviště.

Uvnitř "C" byla vždy budova, sloužící k odpočinku směny (Přeštice, budova pohledem od VS). Byl tam prostor pro odpočinek, jídelna s výdejnou stravy a sociální zařízení. Vždycky byla blízko VS. V některých plro byla opatřena maskovacím nátěrem, ale třeba v Pernarci jsme našli velmi zánovní budovu, bílou jako křída (!). Buď už to nestálo zato ji maskovat, nebo to nestihli... .

Každý oddíl disponoval přehledovým radiolokátorem typu P-12 a některý i výškoměrem PRV-11. Umístění P-12 bylo velmi různé. Např. v Pernarci byl lokátor několik km mimo palebné postavení. V některých oddílech byl naopak umístěn uvnitř "C". Nebylo neobvyklé, že se jeho postavení měnilo. Protože jsem byl na vojně vyškolen jako technik P-12, znám požadavky na postavení RL P-12 v terénu. Ideální bylo, když stál na rovině, protože jeho vysílací charakteristika ke svému formování využívala okolní terén. Čím byl složitější okolní terén, tím byly větší "díry" ve vysílací charakteristice.

Systém řízení se pořád zdokonaloval a poměrně významným krokem bylo umístění "výnosu" (=druhá obrazovka RL, zvaná indikátor) do místnosti podzemního VS s planžetem. To bylo podmíněno trvalým  přemístěním RL  P-12 do palebného postavení. Sesouhlasením značky na obrazovce (indikátoru) s odrazem od cíle byla stisknutím tlačítka poloha cíle předána bez lidské chyby do NRL, který cíl převzal a vedl.

Literatura zmiňuje od jisté doby používaný klamný naváděcí radiolokátor. Po zkušenostech s bojovým nasazením Volchovů v různých světových válečných konfliktech  se toto zařízení údajně začalo užívat, aby bylo ochráněno palebné postavení před zásahem nepřátelské samonaváděcí rakety, která se sama naváděla po paprsku naváděcího lokátoru Volchovů. V podstatě šlo o vysílač, který se umísťoval mimo útvar a vysílal na stejné frekvenci, jako naváděcí RL. Pokud obsluha zjistila samonaváděcí nepřátelskou raketu, nezbylo, než vypnout vlastní naváděcí RL. Podle informace z důvěryhodného zdroje však takové zařízení nebylo k 185.plrp dodáno a používáno. Oddíl se chránil pouze vypnutím naváděcího RL. Nepřátelská střela měla údajně po ztrátě signálu jistý stupeň nepřesnosti, takže by neřízeně dopadla mimo palebné postavení.

Typy naváděcího rtadiolokátoru SNR-75 (FAN SONG)	Přehledový RL P-12 (SPOON REST) - radiolokační dálkoměr	PRV-11 - radiolokační výškoměr

Komunikace v "C" byly v některých oddílech postaveny z tzv. prorůstavých tvárnic, jinde to byl štěrk politý asfaltem. Některé byly zpevněné jen štěrkem. Z nákresu je patrné, že provoz na komunikacích měl pevný řád. Jezdilo se doleva, jak naznačují šipky v náčrtu. Ono to ani jinak nešlo. Viz záměrně volené oblouky - nešlo zatočit opačně a byl to záměr. Správný je asi předpoklad kolegy Sornase,  že řidič auta sedí vlevo a tak dobře vidí právě doleva.  Nesmělo se stát, že by se na úzké komunikaci proti sobě ocitly třeba dva přepravníky s raketou. Couvání nepřipadalo v úvahu, raketa byla naplněna palivem i okysličovadlem.

Zajímavou věc jsme našli u palebného postavení 4.plro v Přešticích. V jiných námi navštívených oddílech Volchovů jsme to neviděli. Jednotlivé OR a VS byly propojeny systémem otevřených zákopů, které byly zpevněny betonovými panely a zajištěny proti sesunutí zeminy. Některé ústily i do prostoru 6, kde byl vybudován malý betonový úkryt. Zákopy tak umožňovaly přesun vojáků mezi příslušnými místy i v případě, že by oddíl začal pálit rakety nebo byl pod palbou. Tehdy by byl volný pohyb po "C" nemyslitelný.

Zákopový systém Přeštice	Zákopy jsou zpevněny...	... prefabrikovanými příčníky a panely...	... přičemž vytvářejí celou síť spojující všechna důležitá stanoviště v rámci palebného postavení
Prefabrikovaný podzemní úkryt typu ÚŽ-6	... a další tracheje	Železobetonový úkryt	Vchod je jištěn pancéřovými protitlakovými vrátky

 Později jsem se dozvěděl, že podobně jako Včelník byly i Přeštice jakýmsi ukázkovým útvarem a své mohlo sehrát i to, že byly v hlavním náletovém směru. Ostatně v ubytovací části na vzhled dbali asi hodně.

Ubytovací budova (4.plro Přeštice)	Téměř parková úprava v části "A", Přeštice	Ubytovací budova u 5.plro v Nových Mitrovicích

Pokusil jsem se popsat historii 185.plrb Kralovice, čím byla vyzbrojena a jak se s tou zbraní zacházelo. Je to popis člověka, který nemá vlastní zkušenost. Všechny informace jsou zprostředkované. Dílem z literatury, od vojenského historika, z webu nebo od lidí, kteří strávili část nebo celý svůj profesní život u raketové techniky. Touto cestou chci poděkovat zejména plk.v.v. panu Radkovi Hášovi, vojenskému historikovi pplk. Minaříkovi z Prahy a bývalému rakeťákovi panu Šlajchovi. Bez jejich informací a názorů by tento materiál nemohl vzniknout. Také děkuji kolegům a kamarádům "v boji" - pánům Šedivcovi, Zavadilovi a Sornasovi z Plzně za to, že mně doprovázeli na cestách za poznáním raketových vojsk protivzdušné obrany státu a přispívali svým dílem ke zdárnému průběhu našich spanilých jízd.

Autor článku, Petr Janda	Kolegové Sornas a Zavadil	Pan Šedivec otevírá krabičku poslední záchrany s fernetem a následuje přípitek na zdar expedice Pernarec	Slavnostně jsem odpálil první a asi i poslední raketu z palebného postavení Pernarec