Stanoviště letištního přehledového radiolokátoru RL-64
(poněkud netradičně pojatý popis, drobná vzpomínka "pamětníka")

Ortofotomapa postavení přehledového radiolokátoru RL-64 (provozní budova a anténa radiolokátoru v oploceném areálu)

Sedíme jako obvykle po osmé ráno ve školních škamnách (pokud ještě nejsme v hospodě u Petra na snídani - Regent po ránu bodne a odpoledne posílí), učitelka má jako obvykle zpoždění, což využijeme k plnění obvyklých povinností (kontrola vsazených tiketů a interního vsázení, blbý kecy a čtení všemožných časopisů). Po čase přichází učitelka, moc jí nevnímám, ale jedno slyším dost zřetelně na to, abych pochopil - náš drahý starý učitel na praxi byl zraněn jedoucím bicyklem, což by nebyla sama o sobě zas tak euforizující zpráva. Co z toho však vyplývá? Že jako náhradní program budeme jezdit do Pardubic na místní dostihové závodiště. To už je lepší, alespoň nebudu muset vstávat tak brzo, říkám si pro sebe. Hned nato mě taky napadá, že blízko je vojenské letiště, kde to dobře znám a mohli bysme se jít podívat, jestli se tam náhodou něco nezměnilo. Myšlenka je na světě a za pár týdnů se kolem osmé scházíme u hlavní brány závodiště.

Chvíli trvá, než nám dojde, že musíme zazvonit na vrátného, a už jsme na cestě k budově správce, kde se setkávame se zbytkem. Celkem jsem tu já, Jesse, Gufy, který ovšem s námi na letiště nejde, Karel, Henlein a ... kde je Matrix?! Nejel s ostatními, říkal, že dojede rovnou autobusem. Tak kde je? Na multikáře jedeme k okraji lesa, k našemu, už po několikáté, pracovišti. Jak si tak v poklidu fachčíme a kecáme, najednou mi volá MX, že prý je ve městě, kousek od nádraží a nemůže najít závodiště. Já, zdejšího kraje znalý, mu radím, a po půl hoďce a troše zmatků už je tu. Dohromady sice o třičtvrtě hodiny pozdě, ale nikdo z našeho dozoru se na nic neptá. Má v batohu i foťák, takže budou i fotečky, hurá. Po více méně poctivě odpracovaném dopoledni, stráveném přehazováním hlíny, kdy jsme netrpěli ani nudou, ani dehydratací (zteplalé medlešické pivo z "igelitky" nevalné chuti - údajně ho tam nějaký stařeček vaří na zahradě svépomocí či co), již čekáme, až nás učitel Bivoj propustí domů. Teda do prostóru, což on nemůže tušit. Volnou chvíli si krátíme prozkoumáváním nejbližšího okolí letiště přiléhajícího k závodišti. Sedím na plotě a pozoruji, vidím hlídku, přes rameno osmapadesátku, tak jsem raději sekočil. Ale kámoš, mírně otupen, protože krom piva jsme s sebou vzali i litrovou láhev broskvové, hbitě přeskakuje betonovou zeď, přímo pod ruce procházejících vojáků. Chvíli mu něco vysvětluje, ani nevím co, a mi ostatní, skrčeni za plotem, se zplna oddáváme smíchu. Museli jsme vypadat jako blázni. Opití blázni. Zanedlouho po hovoru se Jesse skokem vrací a pokračujeme dál v obhlídce. Mezitím taky voláme Žakymu, který má dnes áčko (abscenci).

Trním a vostružím, drápu se dál...

Et tvelf eklok, em aj tventyfór, tůhandrd

Cesta volná

Pro jistotu ještě jednou, tentýž pohled na stojánku

U komplexu je většinou živo, každopádně věru nevím, oč jde

Držáky záchytných sítí

Runaway!

Bývalé řídící stanoviště, dnes kůlnička na dříví...

Panorama pardubického letiště

Vláček, co nás málem přejel

To je pohoda Henlein a Karel

Poslední ohlédnutí

Protihluková bariéra za stojánkou

Stojánka, a pěkně zblízka

Plížením kupředu!

Těžko říct, k čemu slouží tyto sklady

Zodolněný okop pro jednotky PVO letiště

Ranvej

Objekty radarového postavení

Letištní přehledový radar TESLA

"Ufoport"

Ta ranvej mě prostě fascinuje...

Pohled z vlaku směrem k radaru

Ende

Vycházíme ze závodiště, pápá pane učiteli, ostatní, a já se ujímám role stopaře. Prvotní myšlenka byla na překonání oplocení areálu přímo bez okolků branou, ale těsně, již skoro při přelézání, mě zastavuje zpoza rohu se oběvující dvoučlenná hlídka. Upozorňují mne na ilegálnost mého jednání a já odcházím zpět. Stačí si však chvíli počkat, jen co vojáci zmizí, a také mizím, do lesa, a zamnou i ostatní. Prodíráme se podrostem, jdeme okolo podzemních přečerpávacích nádrží na letecký petrolej, jež jsme již navštívili před čtrnácti dny. Nacházejí se tu dvě o vnitřním průměru asi dva metry, celé pod povrchem, polorozbitá čerpadla a taky nějací nedomové. Byli jsme se se Žakym dole podívat, svítili jsme zapalovačem a v tom bordelu jsem se tehdá málem přizabil. Sami nezkoušejte, teda teď už ani nemůžete, poněvadž někdo zavařil poklopy. To to nedomům na zimu pěkně zavařil. No nic, dnes jdeme dál, po trati k zahrádkám. Jdem a Jesse říká Henleinovi, který jde poslední, jeden z památných hlodů: "dávej bacha, páč jesli nás přejede vlak, tak tě zabiju". Cestou si ještě několikrát přihneme z láhve vodky a už se postupně jeden po druhém soukáme dírou v plotě blízko hlavních nádrží na palivo. Trávou se plížíme dál a dál, přecházíme vykládací rampu, železniční vlečku a padáme do hlubokého příkopu. Nejdříve já s Karlem, pak v řadě Jesse, Henlein a Matrix. Odtud je to jen kousek k palivovým bunkrům, u nichž se schováváme. Musíme dávat pozor, kolem nejsou žádné vyšší keře a je to tu na ráně. Dlouho se nezdržujeme, dále pokračujeme přes cestu ke kuchyni, kde je poměrně hustý provoz. Počkáme, až přejede skupina lidí na kole a mizíme v podrostu blízkého lesíka. MX se krčí v nízkém smrčí, přes sebe maskovací síť, a i když je jeho batoh jasně vidět, se slovy pohyb, pohyb, kryjte se a k zemi ostatní poveluje. Od hlavní stojánky s leteckou technikou nás zde dělí jen několik desítek metrů lesa a protihluková stěna. Neustále nad námi krouží vrtulník. Už ani nevím koho napadlo, že ten lesík kolem a poházené věci jako maskovací sítě či betonové díly bůhvíjakých staveb vytvářejí stísňující pocit, úplný sajgon, ale ten člověk měl dozajista pravdu. Postupujeme přes příkopy, chvíli lesem, chvíli volným terénem a již narážíme na protihlukovou zábranu, za níž je hlavní stojánka. Každý neplánovaný zvuk prohlubuje nejistotu, cožpak lidé, s těmi je domluva, ale psi, to jsou zmeráci. Na pár okamžiků zastavení, přelézám zábranu a pořizuji momentky. Rozhodujeme se, co a jak, kam povedou naše kroky dál. Vpřed už je moc velká možnost odhalení, rozhodujeme se pro radar. Obejdeme ranvej z východu, v cestě však stojí menší hangáry neznámého určení, zřejmě sklady, a kuchyň. Plížíme se dál kolem zábrany, na stojánce právě rozbíhá sportovní letoun. Procházíme železobetonovými profily určenými ke stavbě úlů a jsme na konci stojánky. S MX se plazíme prakticky až na betonovou plochu pro další snímky. Pár okamžiků a je hotovo, vracíme se k ostatním a pokračujeme přes cestu a pole, už celkem v pohodě. Najednou se za námi zpoza zatáčky vynoří červená dvanáctsettrojka, načež my na nic nečekáme a zdrháme. Každý na jinou stranu, potíž je ale v tom, že Henlein to bere po silnici. Ostatní běžíme přes pole k příkopu s potokem, kde nebudeme moc vidět. Poslední dobíhá MX a dolů padá skluzem, a my s ním. Potok překonáváme po plotě, na němž je namotán ostnáč, a tak jde přesun ztuha a výsledkem jsou rozdrásané ruce a oblečení, v tuto chvíli ale žádný problém. Mezitím je Henlein chycen a "vyslýchán" osádkou automobilu. Za okamžik se kupodivu vrací s tím, že se vymluvil na ztraceného psa (vám se ještě nezaběhnul pes do kasáren?). Bylo mu prý odpovězeno, že tu nemá co dělat a že tu hlídkují vojáci se psi. Zajímavý, kdo by to řekl? Naše výprava pokračuje podél zahrádek a kuchyně k opuštěným protileteckým palpostům. Je jich na tu východním cípu ranveje celkem osm, trojúhelníkově rozmístěných obdélníků s postranními chodbičkami, asi metr a půl zapuštěných pod terénem, které dříve sloužily k ukrytí protiletadlových flaků místní protivzdušné. Naposled nás přímo tady zastihla přijíždějící kolona vozidel, mezi jinými, k mému údivu, i stařičké sovětské ZILy, snad ještě z NZ. To byla sranda, museli jsme najít úkryt v těch "útulných" chobičkách pro jednu obsluhu, bylo nás tam po třech, když nám ty auta jezdily přímo nad hlavou. A ještě dříve se na stejném místě odehrál další "úsměvný" příběh. To takhle přicházíme od trati přes louku ke krytům a já říkám, že se mi (ne)líbí ten osamocený domek na konci pojezdovky, co v něm asi je a že se půjdu podívat. Nikdo nejde se mnou, chvíli se dohadujeme a v tom se po pojížďečce k inkriminovanému domku blíží JeeeeP. Vysedá pár vojáků k obchůzce. Možná by něco chtěli, kdyby mě tam našli, asi. No nic, otázka je vyřešena. Někdy se holt vyplatí čekat. Tak to jen okrajově. Zpět už k dnešnímu příběhu. Běžíme přes travnatý pás za VPD a blížíme se k opuštěné radarové stanici. Karel okamžitě nabíhá k plotu se štípacími kleštěmi, nejspíš si nevšiml díry ve vedlejších vratech a o kus dál v dvojitém ohrazení. Dřívější rudí budovatelé zřejmě přikládali zdejšímu odlehlému radaru zvláštní důležitost, soudě podle dvojitého ostnatého plotu a úpravy terénu. V areálu se dokonce nachází trafika! Tomu říkám luxus. Obhlížíme okolí, nalézáme rozbitý trafo s izolátory jak kráva, garáž plnou maskovacích sítí, bohužel časem již notně poznamenaných, ze země čnějí různé dráty, prostě klasika. Uvnitř budovy, kam se lze bez potíží dostat vyraženými dveřmi (ne ne, ne od nás, to přísahám), je na první pohled již dlouho pusto, v jednotlivých napůl vyrabovaných místnostech je neskutečný bordel, skrývající spousty zajímavých věciček jako prehistorický monitor i s klávesnicí, která snad ještě pamatuje Stálina, plechový trezor a použitý i nový hasičáky mimo jiné. V jedné z kanceláří nacházíme nějaké materiály, které by ještě před takovými patnácti lety byly přísně tajné, jako třeba telefonní seznamy kokešovské Tesly Radary ÚVR n.p., pokyny k obsluze lokátoru a deníky, poslední zápisy z poloviny roku 95. Pěkně se to tu změnilo za posledních osm let, to jo. Potom se hned šplháme na věž vlastního radiolokátoru, což je samo o sobě dost krkolomné, ježto je schodiště zavaleno odlétnuvšími kusy plechů z kabelové komory. Už skoro nahoře, pod ochozem, je však žebřík spojující obě patra mírně odsunutý a nezajištěný. MX se snaží vylézt nahoru, já stojím opodál. Jaký je ale můj úlek, když se žebřík se skřípáním sesune, naštěstí jen mě pod nohy. Ještěže MX udržel rovnováhu a nespadl do vzniklé, bezmála dvacet metrů hluboké mezery. Dál musíme tedy pokračovat po konstrukci. V pohodě se škrábeme na ochoz s budkou. Prohlížíme budku k údržbě s hlavním motorem a ovládáním. Na podlaze je tu všude olej, jen aby cesta dolů nebyla až příliš rychlá. Mezitím nad námi přelétá vrtulník a my pro jistotu zavíráme dvířka. Letoun je pryč a náhle odspodu slyšíme, jak na nás ostatní volají, že se blíží kdosi na kole. Nevíme co dělat, dolů to asi nemá cenu, zůstáváme v budce s vírou, že nás nezpozoroval. Zkoumáme vnitřní zařízení, a když se po chvíli nic neděje, odvážíme se na nejvyšší plošinu. S podrážkami od kolomazi si tady nahoře na profilovaných podlážkách musí člověk dávat obzvláště pozor, nu ale jde to. Na plošině je skvělý výhled na celé letiště, však je to na fotkách zachyceno. Jen mi pořád nejde do hlavy ten "ufoport" dole vedle ranveje. Říkáme tomu tak, protože je to betonový kruh o průměru as dvacet metrů s majáky po obvodu a jedním uprostřed. Jestli někdo náhodou ví co to je nebo k čemu to slouží/lo, ať nám to objasní, nám je to záhadou (pozn. autora: dnes už samozřejmě víme, že se jedná o postavení pasivního radiolokátoru TESLA, demontovaném po zkušebním provozu, někdy v roce 1994 - lokátor byl totiž nahrazen vylepšeným mobilním kombinovaným přehledovým - přistávacím radarem OPRM - 71 Komár 2). Zpět na zem je to po železné konstrukci obtížnější. Jsme znovu na zemi, poslední ohlédnutí a čau, odcházíme pryč na zastávku k vlaku, stejnou cestou za ranvejí, jako jsme přišli. Pár fotek na konec a i když má vlak přijet za pár minut, žízeň je přeci silnější a ještě jdeme na jedno rychlé do Olympu, však nám pořádně vyschlo v krku.

12/2004 - Kdeže ty časy jsou...
Čas Radaru se definitivně naplnil, když přibyl buldozer a zplanýroval objekty k nepoznání. Tak byl definitivně zpečetěn osud léta již nepoužívaného LPR.